Jak nežít svůj život

5. února 2018 v 14:58 | Hang_(over)_man |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Au. Tak mozek se ještě nevrátil a tělo trpí. Prohmatává si bolístky předešlých nocí, prohlíží si zkázu způsobenou v domě, počítá vyprázdněné flašky. Suma sumárum vydařený rande.

To se takhle seznámíte s nějakým pomateným týpkem v noční tramvaji a můžete s ním jet třeba na Háje, protože tam nikdo z vás nebydlí. Co by to taky bylo za večírek, kdybyste neprochlastala svý poslední prachy a nemohla tak okrást pokladní u Alberta o korunu? Nestihnete se naučit na zkoušku, nastydnete.

Jasně, tak toho potřebujete ještě někdy vidět, napadne vás totiž, jestli nemáte problém.

Ale jak snadné je se znovuzamilovat?

Těžké. Nemožné. Máte v posteli několik dní slibného člověka, ale jediné, co vám po něm zbyde je všudypřítomná vůně pracího prášku.

A tak jdete na radne s touhle vaší opilou verzí Jima Carreyho, abyste si pofoukala jednu bolístku, omluvila diletace v čase a trhliny do světa, ale po večeři se poserete, a pak ho taháte do nonstopu na výplach žaludku vodkou. Doprovodíte ho domů, protože je na káry. Jasně, máte problém.

No a když jdete na káry domů vy, potkáte na ulici odstavený BMW na blikačkách. Ne, nebyl důvod, proč byste mu měla věnovat pozornost, ale přecijen, je to nová řada a bliká a vy jste se právě znovuzamilovala!

Jdete se zeptat, jak můžete pomoci. Můžete, vypila jste půl flašky vodky. Týpek na vás rozpačitě kouká, zatímco vy mu koukáte na motor, a trvá si na svém, že mu nijak nepomůžete. Chyba! Jste neohroženě opilá, jistě mu uvaříte čaj jen co zacouvá do vaší garáže!

No skvělý rande, škoda už jen, že vyvrcholilo s někým jiným. Ale je ten postorgasmický pocit fakt nějaký jiný, když je to s majitelem někoho, koho skutečně milujete!

Write when drunk. Edit when sober. Marketing is the hangover.
-A. Sanghi
 

Neztrácej naději, chlastej častěji!

3. února 2018 v 19:58 | Tvoje ztráty a nálezy |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Problém opilého člověka je, že ztrácí ponětí o tom, kým byl než se opil. Problém střízlivého zase v tom, že nechce slyšet o tom kým byl, když se opil

Naplánovali jste si někdy, že nebudete mít kocovinu, protože si chcete užít ples, vzít si na sebe ty šaty s vysokýma podpatkama, abyste mohli dělat parádu a v klidu se opít na úrovni?

Ale místo toho přijdete k sobě v pět odpoledne v posteli svého známého, či snad přesněji známých, protože ještě pořád vidíte dvojitě. Vůbec netušíte, jak jste se dostali na druhý konec Prahy a na otázky PROČ není odpovědí.

Děkujete Bohu, že máte krámy, a že tampon, kterého se nechcete ptát, jak dlouho je na svém místě, je na svém místě.

Děkujete Bohu, že jste se neprobudili v kaluži krve, že jste nespolkli kondom, a co je nejhorší, děkujete, že Vám cyklus zrovna zvětšil poprsí, a že tak ze všech těch věcí, za které se plánujete stydět, tohle nemusí být jedna z nich.

Hodíte do sebe deci Becherovky a modlíte se, abyste dotyčnému nenablili do skříně. Marně. Omluvně se usmíváte, než Vám nedojde, že takový, stále ještě dvoupromilový úsměv vypadá všelijak, jen ne omluvně. A tak ještě chvíli něco zmateně blekotáte jako tristní generátor náhodných omluv, než Vám nedojde, že Vašemu extempóre nikdo z dvojice stejně vypadajících známých nerozumí, a že jste se patrně celý večer cvičili v angličtině, pakliže jste teda stále ještě mluvili.

Ale to jsou otázky, na které není odpovědí a to je důvod k radosti, protože byste je asi i tak nechtěli znát.

A tak doufáte, že boží trest za to, jaký jste idiot přijde, až se k Vám vrátí i Váš mozek, protože trestat tělo bez hlavy nemá smysl, žejo.

Což je vlastně přesně ten moment, kdy se věci začínají opět komplikovat, a protože jste srab a ne hrdina, dopíjíte flašku Becherovky, obalujete své mozkové závity do bezpečí práskacích kuliček a posloucháte se, jak zvete dotyčného na přespání k sobě. Proč? Není odpovědí.

Mozek je bezpečně zabalen do té plastové fólie, která je účinná asi, jako byste si přetáhli kondom přes hlavu a snažili se dýchat. Je připraven k přepravě jako porcelánové nádobí v krabici s nápisem: "Pozor křehké! Nesahat!". A Vy doufáte, že ho stejně jako set slavnostního nádobí vybalíte až při nějaké speciální příležitosti, a že Vám dá do té doby prostě pokoj. A nebude Vás nutit odpovídat na filosofické otázky, jako jestli jste byl idiot prostě vždycky nebo jenom poslední dobou. A jestli plánujete být idiot teď už napořád nebo s tím jako chcete někdy přestat.

Ale odpovědí není. Nevíte, proč kupujete čtyři flašky vína, proč jste si nasrali do vany ani, jak hodláte naložit s tímhle čtyřicetiletým Židem. Asi se naložíte do vany, poté, co ji společnými silami uklidíte, a tam se naložíte vínem.

Upřímně, mám podezření, že kdybych byla svůj mozek, řekla bych si, že tady na to seru, že se sebou dál odmítám sdílet společný prostor, sbalila bych si kufry a se slovy, že jedu na dovolenou, bych se opustila napořád.

Ale já nejsem svůj mozek. Jsem klubko nesmyslných hormonů, které zkratuje vždycky, když venku třeba jen trochu zaprší, jde vytvořit nějakou kravinu a ještě má tu drzost tomu říkat nějaká touha.

A tak Vám v posteli chrápe jakýsi chlap a Vy se divíte, že se tomu ještě divíte. Vaříte kafe a přemlouváte se ke statečnosti, ale nakonec mu stejně do detailu povyprávíte, že budete v padesáti pořád sama, že budete mít deset koček, a že pro ně dokonce už máte vymyšlená jména.

No a když pak jdete na oběd a on někde mezi polévkou a hlavním chodem huláká do telefonu cosi hebrejsky, nevíte, jestli na Vás ostatní zírají soucitně nebo nenávistně, ale tak hlavně, že jste vždycky chtěla chodit s mafiánem, žejo.

I am on a whiskey diet. I have lost three days already!


Mé Tinder lásky

12. ledna 2018 v 4:28 | Proč je ženským při sexu zima? Protože leží pod nulou |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Pakliže mi jde něco opravdu skvěle, je to schopnost rychle zapomínat, a o to rychleji se znovu zamilovávat. Nacházet si neustále nové impulsy a píchat si je jako injekce štěstí přímo do žil. Polykat je jako ampulky životní energie, která vás nutí posouvat se vpřed tak rychle, aby nezbyl čas ohlížet se za tím, co necháváte za sebou.

Sedím na místě spolujezdce a řítím se na cestě svým životem závratnou rychlostí do neznáma. Jsem stopařka. Stojím u krajnice a vyhlížím někoho, kdo by se ubíral podobným směrem, abych se s ním ten životní úsek svezla, zkrátila si cestu a především, nebyla na ní sama.

A tak na Tinderu rozhazuji palce nahoru všemi směry, a čekám až mi zastaví někdo, kdo pojede tím mým.
Už dlouho se bojím podívat pravdě zpříma do očí a přiznat si, že je na čase naučit se řídit. Uvědomila jsem si to, když mě můj vysněný atlet vykopl z vyhřívané sedačky svého bavoráku na nejbližší zastávce a s tím jeho laskavým nonšalantním úsměvem mi koupil jízdenku na autobus.

Zůstala jsem stát s pusou otevřenou dokořán, jako bych se právě chystala spolknout vlastní mobil a přemýšlela, jak někdo tak mladý může takovým málem říct tak moc.

A pak mi to došlo. On byl úplně jiná liga. Měl moc nad svým vlastním životem, vědění proč dělá věci, které dělá a odvahu postavit se lidem, kteří mu říkali, co by dělat měl.

A tak když jsem mu říkala, že studuji obor, který mě nechává ledově chladnou, primárně proto, že se mý rodiče domnívají, že je to dobrý nápad, viděla jsem rozpaky, do kterých jsem ho uvedla a ta muka, jak moc chtěl říci, co si myslí, ale neřekl, protože mu to jeho gentlemanství nedovolilo. A tak jsem ještě chvíli něco nezáživně blebtala o svým životě včetně přesného výčtu všeho, co jsem daný den snědla, než mě neodvezl na zastávku, nezamával a mě nebylo nad slunce jasné, že tohohle už nikdy neuvidím.

A jak jsem tak na druhý den spočinula v náručí nějakého ortopeda, na jehož bílé košili jsem pospolu se svoji slzičkou uroněnou nad ztrátou něčeho, co jsem nikdy ani neměla, zanechala i dobrých pár gramů své řasenky, napadlo mě, že bych s těží nacházela dobrý důvod k tomu, proč mít v náručí ortopeda hlavu namísto kolene.

On si patrně musel myslet, že k tomu ovšem dobrý důvod mám, protože ji hladil s takovou důkladností, že jsem si byla jistá, že mu na jeho černých kalhotech navíc zanechám celou pokožku své hlavy a půjdu domů jako Voldemort.

A tak zatímco jsme po probděné noci po sobě uklízeli bordel v čajovně, do které jsme se dostali bůhvíjak, a on pěl ódy na mou osobu, řekla jsem mu, že mě to mrzí, ale že se vidíme naposledy. A kdežto on spěchaje za svými pacienty vůbec netušil proč, já už dobře věděla, že jsem prostě jiná liga.

A tak bychom na sobě měli všichni tvrdě makat, abychom si mohli dovolit balit atlety namísto jejich ortopedů...Protože

You attract what you are, not what you want. If you want great, be great.
 


Nitrozpyt nadané feministky

6. ledna 2018 v 7:12 | Slibuju, že nebudu
Její první kluk byl svalovec. Byl vším, co od vztahu tehdy očekávala - tedy svaly. Ráda je překreslovala při hodinách dějepisu ze svého foťáku do sešitu. A když se viděli, svlékla ho a fotila. Musela na fotku dostat jeho nabušený bicák, pekáč buchet, pulzující penis a spalující pohled, aby se na druhý den mohla pochlubit spolužačkám ve škole, a dokázat tak všem svůj životní potenciál.

Byl to pěkný vztah, na údržbu nenáročný. A tak chvíli trvalo, než našeho svalovce nahradil boháč, ale sexy, takže sexy-boháč. Životnost tohoto vztahu byla nicméně s naprostou přesností vyčíslena sumou na jeho bankovním účtu, z jehož poslední stovky mu u Vietnamce koupila kopačky.

Když pak chodívala na třídní srazy, teda dýchánky kultu mateřství, už se nemohla chlubit ani cizími svaly, ani cizími penězi, pila špatné pivo, pomrkávala na lokálního barmana, kterému vlastní děti sežrali vlasy a poslouchala:

"Kdyby mě teď nepožádal o ruku, tak bych ho teda už fakt nechala."
"Tédá, holky, to se máte, že můžete chodit ven…Ten můj si přeje, abych byla doma. No já to pro něj udělám, já jen chci, aby byl šťastnéj."
"No on si musí normálně myslet, že máme tu podlahu asi kouzelnou."
"..A on hraje tanky!.." "… snědl 4 chleby.." "Já na svýho Vilouška nemůžu říct křivýho slova, teď ho povýšili."

"A co ty? Co pan R? Kdy bude svatba?" Ptají se hned z vostra namísto třeba toho, jak se máte. Zaprvý proto, že to nikoho nezajímá a za druhé proto, že se samosebou máte jednoduše přesně podle toho, kdy bude svatba.

"Nikdy, vyskočil z okna."
"Týjo a je mrtvej?"
"Ne. Bydlí v Amstru pod stanem a hulí trávu." za což ho ovšem autorka článku upřímně obdivuje, neboť ona sama se bojí i lidí v tramvaji.
Na celou dlouhou vteřinu se rozhostilo naprosté ticho, které nakonec přerušila spolužačka K, jež se začala rozčilovat, že se její chlap málo nebo nedostatečně rozčiluje, a že se už nezvládá rozčilovat za oba.

A tak naší milou postavičku tohoto příběhu nenapadlo nic jiného, než že na předchozí lásky, jinak než dvou gramovým brkem ubaleným pod stanem, zapomene v náručí lásek nových. Teda zejména proto, aby se na dýcháncích kultu mateřství také uměla adekvátně zapojit.

A tak si našla nového podnikatele, který nakonec vůbec nepodnikal a podnikání měl jen jako položku na seznamu 'To do before you die'. Domníval se, že vše zachrání správná komunikace, což by samo o sobě možná znělo v celku rozumně, i když upřímně nechápala, co se to vlastně furt snaží zachraňovat na samotném počátku jejich vztahu. Občas dokonce sama sebe přistihla u toho, jak zoufale doufá, že si jí s někým nespletl. Naneštěstí však v jeho podání byla komunikace monolog, ve kterém hodiny monotónně promlouval, jako rozbitý profesor občanské nauky.
Podstatné ovšem bylo, že měl místo penisu sloní chobot, a tak se ze sexu stala atrakce, za kterou by člověk platil nebo dokonce poslouchal.

Často se tak vnitřně smávala skutečnosti, jak se v pravidelných intervalech tří let vymění jedna debilní preference za druhou, konkrétně pak v pořadí SVALY - PRACHY - SEX, 9 let v prdeli.

Tušila ale, že život je víc než to. Zatoužila po někom, kdo by eliminoval slabomyslnost, při komentování jejích životních postřehů, na minimum. Po někom, kdo by se spolu s ní s chutí zasmál nadšenému turistovi z Filipín obdivně tleskajícímu semaforu, když naskočí zelená. Někoho, kdo by neshořel na popel, kdyby spolu nedejbože šli do kostela, na pohřeb nebo kremaci.

Zkrátka a dobře někoho, kdo by měl svaly, prachy, vysokou školu a víru v Boha, přitom byl hezký, chytrý, sexuálně nadaný, vtipný, akční, sečtělý, měl řidičák, uměl anglicky a ve svém volném čase by vařil, uklízel a pral. Jenže chlap, jak všechny víme, zvládá jen jednu věc (najednou), a když tak ke každému z požadavků přiřadíme číselnou hodnotu 3, musela by hrdinka našeho příběhu žít dalších 45 let. A to nevěděla, jestli se jí chce. A jestli by jí ještě někdo chtěl. A tohle ještě někdo četl.

Usoudila proto, že sečtělého taxikáře, věřícího kuchaře a vtipného angličtináře si najde, i když bude stará a oni budou dědci, a že teď je čas na atleta, co vypadá na fotkách hezky, i když neumí fotit.

Ne, není povrchní, jen ví, co chce. No a takhle dopadne každá žena, která ví, co chce. Nevíme snad, že naše poslání je nevědět vůbec nic ohledně toho co chceme, ale nedat pokoj, dokud to nedostaneme?

Což možná nemusí být nutně pravda, ale ponaučení na závěr prostě patří.

Ženy nikdy nežádají chlapa o ruku, protože když si kleknou, chlap začne rozepínat kalhoty

Podzimní idylka

17. října 2017 v 15:58 | Polygamní impotence |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
On měl šedý svetr, ona černou mikinu, i když již několikátý den v kuse, feromony nasáklý textil je vzrušoval. On měl za sebou pár pěkných, vydařených vztahů, které nakonec nevyšly, ona mnoho těch hrozných, co málem vyšly.

Zatímco on umisťoval své sémě do vagín, u nichž znal oblíbenou barvu, zvíře a hudební vkus jejich majitelek. Ona si své sexuální partnery vybírala výhradně na základě jejich vzhledu. Myslela si, že když bude polykat ty namakané svalovce se souměrnými rysy, zaručeně zkrášlí. Když se občas příliš opila a nalezla se ráno vedle někoho neestetického, úzkostlivě pozorovala odraz své tváře v zrcadle dělajíce si vrásky, jestlipak jí koncentrát potencionálně ošklivých mimin nezpůsobil vrásky.

Ona si myslela, že je zákonitě každý vztah pomalým procesem umírání, kdy se dva jedinci vzájemnýma ústupkama nakonec naprosto připraví o život v klamné iluzi, že konečně začali žít. On trávil své romantické večery u aromatických svíček, vodil se za ručičky v parku a oslovoval své bývalé "lásko", zatímco se ona vedle v hospodě účastnila velkých oslav úterý nebo pořvávala "Pražský kurvy to jsme my!" na fotbalovym derby.

On ji přesvědčil, že tomu je konec, a že se změnila, ona ho přesvědčila o tomtéž.

Už nebude odcházet z hospody s kapsou narvanou vizitkami na kdejakého právnika i ledabyle načmáranými čísly na otrhaných podtáccích.
Už nebude spát každý měsíc s novým modelem, který nápadně připomíná kopii toho předchozího.
Už nebude vnímat chlapa jako jakousi neforemnou chlupatou věc, co žije na gauči a příležitostně vyměňuje žárovky.

Ne. Slíbila, zatímco nosem vyfukovala kouř poslední cigarety s pořadovým číslem 189 a projistotu do sebe obrátila placatku s Rakií.

A tak začal nový vztah. Vztah dvou různých lidí z rozličných světů, co si řekli, že by bylo hezké spolu vybudovat planetu.

Maybe a relationship is just two idiots who don't know a damn thing except the fact that they are willing to figure it out together

Bůh Latexu

8. srpna 2017 v 4:39 | Ateistka |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Myslím, že by ze mě byl dobrý programátor. Fakt škoda, že jsem analfabet.

Sama pro sebe si musím celou kauzu uzavřít s tím, že jsem pro něj až žalostně hloupá. Neklapalo by to.

Sice jsem vždy chtěla partnera, který by byl chytřejší než já, ale nikdy jsem ho neměla asi jednoduše proto, že to celé bylo k nevydržení.

Já:"Čau, co děláš?"
O:"Právě hraju poker a snažím se na to napsat nějakej genetickej algoritmus."

Jasně, genetický algoritmy jsou pekelně sexy, ale to asi proto, že mám jen matné povědomí o tom, co to vlastně je. Vsadím se, že kdybych seděla před monitorem počítače a pozorovala svůj genetický algoritmus jak chrlí jednu nulu s jedničkama za druhou, asi by mi už tak sexy nepřipadal.

Nemyslím si o sobě, že bych snad byla nějak vyjímečně hloupá, to ne. Ale připadá mi, že se inteligence dnešní doby měří schopností zacházet s počítačem. A v tom zase vyjímečně hloupá jsem. Uvízla jsem někde na levelu Microsoft Office, což ze mě chtě-nechtě prostě dělá virtuálního imbecila.

Samozřejmě se patřičně bojím jeho odsouzení a přiřazení mi Hashtagu #dalsihloupablondyna v nějakém tom jeho #velmisexyalgoritmu. A tak se snažím celou záležitost nějak elegantně zakamuflovat.

O:"To je děsně easy, pusť si Latex."
"Latex?" zopakovala jsem s notnou dávkou slabomyslnosti, zatímco jsem přemýšlela, kolik problémů už fetish asi vyřešil. Možná, že mnoho.
"Počkej, já Ti to udělám. Máš TeamViewer?"
"Samozřejmě, ale teď zrovna nemůžu" zalhala jsem zbaběle.
"Co děláš?"
Zmocnila se mě panika. Co bych tak asi mohla dělat? Rychle, něco zajímavého alespoň na úrovni jeho genetického algoritmu!
"Koukám na dokument o tučňácích." Proč? To se mě nikdo neptejte.
"To je roztomilý. Jakej?" Sakra. Odkdy ho zajímá cokoliv, co oplývá nižší dávkou intelektu než on sám? A existuje vůbec nějaký dokument o tučňácích? Doprdele.

Jak dlouho lze předstírat, že jsme někým, kým nejsme, jenom proto, že chceme být s někým, kdo chce, abychom byli?

Kolik EX je potřeba na dobrý SEX?

7. srpna 2017 v 19:44 | Frigidní AlkoHolka |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Dopíjím druhou flašku vína. Myslím, že tomu tak je, neboť se jedná o relativně levnou a dostupnou medicínu proti myšLenkám.

Ne, nemám nic proti myším nebo Lenkám, myším, co se jmenují Lenka, dokonce ani Lenkám, co jsou už trošičku šedivé. Akutně se snažím paralyzovat tu část mozkových buněk mé skromné existence, která se s neskrývaným potěšením sebemrskačsky vrtá v panoptiku mého sexuálního života způsobem, který nápadně připomíná moji matku.

Přehlídka voskových (nebo snad gumových) figurín, které se jako naleštěné trofeje vyjímají na imaginární poličce mé mozkové pracovny, jakoby náhle zošklivěla. Jakoby je moje nedělní nálada sebepochlebováčka snad svlékla z jejich dobře padnoucích obleků, na tváře nakreslila oplzlé výrazy a ruce zkroutila do neslušných, k aktu vyzývajících gest.

A tak naplněná (spermatem, vínem, procitnutím?) vidím jen svou osobní, nepříliš skrovnou uličku hanby, hromadu penisů nejrůznějších velikostí plazoucí se po zemi zoufale žadonící o přídavek. Scénu s penisy usazenými do školních lavic, rychle se tyčící do výšek doufajíce ve vyvolání a Mistress-vychovatelku s rákoskou.
Všichni společně pracují na vyřešení matematické rovnice sexuálních partnerů.
Škoda, že když jim začnou jít počty, přestanou se hlásit.

Vzpomínám si, že jsem ještě nedávno měla konkrétní ambice jednou odejít z tohoto světa s jejím jednoznačným řešením přinejmenším rozumného intervalu. Bývaly i doby, kdy jsem své panenské jablíčko chtěla věnovat svému manželovi, což bylo vlastně dost dobře neproveditelné, protože mi v té době mohlo být asi 12 a žádný manžel na obzoru zrovna nebyl.

Na dně druhé flašky mě přepadlo nepříjemné tušení, že je celá ta záležitost se sexem teda pěkně nefér. Na jedné straně máte penis, do kterého je-li nahodilým způsobem trochu šťoucháno, stříká. A pak máte nás, bytosti smyslně citlivé, které nebudou stříkat jen tak z rozmaru, protože náhodou zrovna nemají na práci nic lepšího než si znečišťovat sedačku. Teprve po romantické večeři, svíčkách, předehře, stimulaci a několikaminutových zásunech v alespoň takové intenzitě, která nasvědčuje tomu, že je protějšek stále naživu, roztajeme.

Úsměvné jsou pak případy, kdy Vám po sexu muž, namísto toho, aby Vám pomohl se obléci, když Vás taky svlíknul,žejo, začne promlouvat do duše: "Doufám, že svý pocity dokážeš udržet na uzdě, že se do mě nezamiluješ."
Ne, myslím, že těch 7 vteřin nějak výrazněji nezměnilo můj pohled na život, ale dík.

A jak to máte vy? Stalo se Vám někdy něco podobného? A dokážete své city udržet po sexu na uzdě?

Postelové radovánky, panečku to je gentleman!

2. srpna 2017 v 16:50 | Vagína |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Vajíčko na podlaze, obal od jogurtu v lednici, svévolně se topící umělá řasa v umyvadle blokuje odtok a sváteční ubrousky s vánoční tématikou už několik dní zastupují roli role toaletního papíru.

Půst v podobě instantní rajské, několik prázdných flašek Bohemky, kterým se nepodařilo dostat do koše a všudypřítomný pach zkažených potravin. Kondom s jahodovou příchutí se vesele lepí na zrcadlo v předsíni s horlivostí, jakou jsem se včera lepila já k jeho nositeli. Nositelův úd byl však přirozeně příliš robustní a statný, a to se to pak špatně prokrvuje, nasazuje a šuká. A tak mojí hypochondrii, která chtěla po pikniku v přírodě jen prohlédnout od encefalitidy, ještě navíc přibyl strach z STD.

dvopromilová bezstarostnost na sebe byla schopná vzít asi takovou míru zodpovědnosti, která spočívala v udýchaně zahýkané větě: " Hlavně se udělej ven. Vzdych."
"Neboj, nejsem ještě ani trošičku blízko." Pak se zachvěl, strnul a zezelenal.
A tak jsme se po milování, namísto abychom upadali do stavů slastného bezvědomí, krčili na všech čtyřech a hráli si na Sherlocka Holmese a doktora Watsona hledající ejakulát.

Pak mi ještě řekl, že přeci musím vědět, jestli ze mě něco nevyteklo a tvářil se u toho jako pán tvorstva, pro nějž nejsem dostatečně dobrou ženou, když ani dost neznám svoje tělo. A já se cítila jako potrubí, do kterého nalil něco, co teď snad chce vrátit a já to ztratila. Když mi pak navrhnul ať si seženu takovej ten prášek, zatoužila jsem po tom ho zničit. Což možná vycítil, protože se se značným kvapem začal soukat do trenek a předváděl u toho takové to srandovní skákání po jedné noze. Takové to skákání, co vždy vede ke dveřím a jehož urgenci se pokusíte jen chabě objasnit nějakou slamobyslnou výmluvou o tom, jak jste zrovna včera sestře slíbili, že jí pohldáte děti nebo vyměníte žárovku.

Takových směšných výmluv je celá řada, od těch uvěřitelných, po kterých samou nedočkavostí stepujete před telefonem a přesvědčujete ho, aby zavibroval, až po ty neskutečně pitomé, jako že už musí jít do Srbska posekat trávu.

A já se slyším, jak říkám: " Jasně, taková tráva se musí sekat.", zatímco se bavím představou, jak vychovávám srbská dvojčata.

A tak kdybych mohla změnit svůj život, narodila bych se jako chlap.
Někdo by mi uvařil, uklidil, udělal a já bych pak prostě šla sekat trávu.

Chcete změnit názor?

16. srpna 2016 v 0:16 | Samička |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Dnes mě vyhodili z práce. Myslím si o nich, že jsou banda buzerantů, co mezi sebou nestrpí ženskou, ale jen slušně poděkuju za spolupráci, podám ruku a odcházím. Keep it professional.

Často jsem si v práci představovala, jaké by to asi bylo, začít se z ničeho nic chovat naprosto nesvéprávně, rozhazovat tučné šanony papírů kolem sebe, křičet na celé kolo, vytahat šéfa za nos, utéct a už nikdy se neukázat. Teď mě skutečně mrzí, že jsem to neudělala. Snad všichni zaměstnanci umí opravit rozbitou aplikaci, ale nejeví žádnou známku normální lidské empatie. Nejspíš bych si byla bývala skutečně užila zmatený pohled šéfa a všech ostatních, kteří by jen zůstali sedět a bez hlásky sledovali, jak jim před očima rozbíjím kávovar.

Ale nejsem zoufalá. Byla jsem ve vinárně na skleničku na dvě na uklidnění, počkala si do zavíračky a nechala si zaplatit 3000 za to, že mě barman může vylízat.

To víte, že bych to normálně neudělala, ani bych si nezvládla o to říct. Panáček doma manželku a dvě děti mi ji líže a ještě za to zaplatí. Ale mě tak nějak bylo všechno v tu chvíli jedno, dokonce i to, že mám krámy. Musím se přiznat, že jakmile zvedl hlavu, vypadal trochu jak psychopatický masový vrah a já jsem asi taky nějaký druh sociopata, jelikož jsem v tu chvíli jen přemýšlela, jestli mu to chutná nebo ne.

Když jsem se udělala, šla jsem vzbudit svého kamaráda, který spal vedle na stole. "Pojď, už zavírají" zatřásla jsem s ním a jemu ani nepřišlo divné, že se probudil do zhasnutého a zamčeného podniku. Neměl nejmenší ponětí, co se zrovna odehrálo. Měl ještě nějaké tendence něco platit, než jsem mu vysvětlila, že my rozhodně nic platit nemusíme. Došli jsme na náměstí, kde už nějaký čas čekal můj přítel s kytkou a bonbonierou, jelikož jsem měla svátek.

Všichni tři jsme jeli ke mně, kamarád přespal na gauči a zaspal do práce, ostatně posledně, když u mě spal, zase zaspal na pracák. A já v tu chvíli pocítila hřejivý pocit peněž v kapse a blaženost, že zítra už konečně nikam vstávat nemusím. Myslím, že jsem se s vyhazovem v práci poprala více než statečně.

O příběhu, který mi mnoho z Vás nejspíš nebude věřit, se nikdo nedozví. Psát o tom mi odlehčí na srdci a jedinou stopou, kterou jsem zanechala, je mé DNA v podobě biologického odpadu, když jsem nekoordinovaně odhazovala svoji vložku kamsi pod bar.

Život je matějská

5. února 2016 v 19:36 | Ru(i)nning my own life |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Život je jako matějská, horská dráha, jednou nahoře, jindy dole. Paradox horské dráhy spočívá v tom, že zkončíte přesně tam, kde jste začali.

Změnila jsem svůj život?

Jsou to kecy. Změnit svůj život je nicneřkající prázdná fráze, protože ať už uděláte cokoliv, vždycky to bude Váš život. Váš život sedící na kolotoči 24/7 s názvem systém, který jsme si vymysleli. A váš život se musí točit stejnou rychlostí, jinak, jak každé dítě ví, spadnete. Všichni se Vám vysmějí a na rozjetý kolotoč se už nedostanete.

Přítel, kterého jsem se tak dlouho snažila opustit už je téměř dva roky "ten ex". A jestli jsem se s ním rozešla s tím, že on je ta brzda toho kolotoče, té parádní životní změny, která mě čeká, smutné je si přiznat, že on je ten, kdo ji skutečně podstoupil.

Chodí se svojí studentkou, kterou jsem, protože jí bylo 14 tolerovala jako kamarádku. S láskou a nadšením jsem přijímala květiny, které ale jak se později ukázalo pro mě vybírala ona. Od nočního řidiče taxíku bez vysokoškolského vzdělání, se za tak neskutečně krátkou dobu vypracoval na solidně placeného ITáka s inžeýrem. A je pořád stejně šťastný.

Zatímco já si pořád píšu svůj blog, moc piju, stále často pláču a jediná výrazná změna která nastala je, že už i hodně kouřím. Přiznávám svým rodičum, že studium si budu muset prodlužovat, protože za ty peníze, které mi dávají si namísto knížek kupuju alkohol, cigarety a sexy spodní prádlo. Pohled zklamání, který se zrcadlí v jejich očích mi jako chirurgický skalpel vyoperoval orgán odpovědný za sebedůvěru a nějaký ten pocit ceny a užitečnosti v tomhle světě.

Asi je život opravdu tak krátký, že je nutné jednotlivé situace, které přináší stlačit do co nejintentivnější podoby v co nekratším časovém horinoztu. Pochopila jsem, že je vždy kam pospíchat, protože prý Vás konkurence předběhne, jen co se stihnete ohlédnout.

I vztahy mají své datum expirace, všeobecně příjamé 3 roky pro zdravý a stabilní vztah. Budovat to, na co dřívě měli lidé celý život, musíte dnes stihnout rychle, abyste mohli plnohodnotně prožít vztah A a o to rychleji se mohli vrhnout do vtahu B. Protože prožili-li jste celý život s jedním člověkem, pak jste nejspíš blázen a nepochopili jste možnosti, které tento svět nabízí. Prý už to není o tom svůj život prožít, ale využít. Využít šance, které Vám život hází pod nohy. A jestliže jste nevyužili možnost vztahu B, jste nepřizpůsobiví, nejdete s dobou, jste odtažití a vůbec moc hloupí na to žit naplno, jak se patří.
Vždyť ani na matějské nechodíte pořád na ty stejné atrakce, a jestliže ano, pak jste nejspíš autista.

Kam dál