Bůh Latexu

8. srpna 2017 v 4:39 | Ateistka |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Myslím, že by ze mě byl dobrý programátor. Fakt škoda, že jsem analfabet.

Sama pro sebe si musím celou kauzu uzavřít s tím, že jsem pro něj až žalostně hloupá. Neklapalo by to.

Sice jsem vždy chtěla partnera, který by byl chytřejší než já, ale nikdy jsem ho neměla asi jednoduše proto, že to celé bylo k nevydržení.

Já:"Čau, co děláš?"
O:"Právě hraju poker a snažím se na to napsat nějakej genetickej algoritmus."

Jasně, genetický algoritmy jsou pekelně sexy, ale to asi proto, že mám jen matné povědomí o tom, co to vlastně je. Vsadím se, že kdybych seděla před monitorem počítače a pozorovala svůj genetický algoritmus jak chrlí jednu nulu s jedničkama za druhou, asi by mi už tak sexy nepřipadal.

Nemyslím si o sobě, že bych snad byla nějak vyjímečně hloupá, to ne. Ale připadá mi, že se inteligence dnešní doby měří schopností zacházet s počítačem. A v tom zase vyjímečně hloupá jsem. Uvízla jsem někde na levelu Microsoft Office, což ze mě chtě-nechtě prostě dělá virtuálního imbecila.

Samozřejmě se patřičně bojím jeho odsouzení a přiřazení mi Hashtagu #dalsihloupablondyna v nějakém tom jeho #velmisexyalgoritmu. A tak se snažím celou záležitost nějak elegantně zakamuflovat.

O:"To je děsně easy, pusť si Latex."
"Latex?" zopakovala jsem s notnou dávkou slabomyslnosti, zatímco jsem přemýšlela, kolik problémů už fetish asi vyřešil. Možná, že mnoho.
"Počkej, já Ti to udělám. Máš TeamViewer?"
"Samozřejmě, ale teď zrovna nemůžu" zalhala jsem zbaběle.
"Co děláš?"
Zmocnila se mě panika. Co bych tak asi mohla dělat? Rychle, něco zajímavého alespoň na úrovni jeho genetického algoritmu!
"Koukám na dokument o tučňácích." Proč? To se mě nikdo neptejte.
"To je roztomilý. Jakej?" Sakra. Odkdy ho zajímá cokoliv, co oplývá nižší dávkou intelektu než on sám? A existuje vůbec nějaký dokument o tučňácích? Doprdele.

Jak dlouho lze předstírat, že jsme někým, kým nejsme, jenom proto, že chceme být s někým, kdo chce, abychom byli?
 

Kolik EX je potřeba na dobrý SEX?

7. srpna 2017 v 19:44 | Frigidní AlkoHolka |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Dopíjím druhou flašku vína. Myslím, že tomu tak je, neboť se jedná o relativně levnou a dostupnou medicínu proti myšLenkám.

Ne, nemám nic proti myším nebo Lenkám, myším, co se jmenují Lenka, dokonce ani Lenkám, co jsou už trošičku šedivé. Akutně se snažím paralyzovat tu část mozkových buněk mé skromné existence, která se s neskrývaným potěšením sebemrskačsky vrtá v panoptiku mého sexuálního života způsobem, který nápadně připomíná moji matku.

Přehlídka voskových (nebo snad gumových) figurín, které se jako naleštěné trofeje vyjímají na imaginární poličce mé mozkové pracovny, jakoby náhle zošklivěla. Jakoby je moje nedělní nálada sebepochlebováčka snad svlékla z jejich dobře padnoucích obleků, na tváře nakreslila oplzlé výrazy a ruce zkroutila do neslušných, k aktu vyzývajících gest.

A tak naplněná (spermatem, vínem, procitnutím?) vidím jen svou osobní, nepříliš skrovnou uličku hanby, hromadu penisů nejrůznějších velikostí plazoucí se po zemi zoufale žadonící o přídavek. Scénu s penisy usazenými do školních lavic, rychle se tyčící do výšek doufajíce ve vyvolání a Mistress-vychovatelku s rákoskou.
Všichni společně pracují na vyřešení matematické rovnice sexuálních partnerů.
Škoda, že když jim začnou jít počty, přestanou se hlásit.

Vzpomínám si, že jsem ještě nedávno měla konkrétní ambice jednou odejít z tohoto světa s jejím jednoznačným řešením přinejmenším rozumného intervalu. Bývaly i doby, kdy jsem své panenské jablíčko chtěla věnovat svému manželovi, což bylo vlastně dost dobře neproveditelné, protože mi v té době mohlo být asi 12 a žádný manžel na obzoru zrovna nebyl.

Na dně druhé flašky mě přepadlo nepříjemné tušení, že je celá ta záležitost se sexem teda pěkně nefér. Na jedné straně máte penis, do kterého je-li nahodilým způsobem trochu šťoucháno, stříká. A pak máte nás, bytosti smyslně citlivé, které nebudou stříkat jen tak z rozmaru, protože náhodou zrovna nemají na práci nic lepšího než si znečišťovat sedačku. Teprve po romantické večeři, svíčkách, předehře, stimulaci a několikaminutových zásunech v alespoň takové intenzitě, která nasvědčuje tomu, že je protějšek stále naživu, roztajeme.

Úsměvné jsou pak případy, kdy Vám po sexu muž, namísto toho, aby Vám pomohl se obléci, když Vás taky svlíknul,žejo, začne promlouvat do duše: "Doufám, že svý pocity dokážeš udržet na uzdě, že se do mě nezamiluješ."
Ne, myslím, že těch 7 vteřin nějak výrazněji nezměnilo můj pohled na život, ale dík.

A jak to máte vy? Stalo se Vám někdy něco podobného? A dokážete své city udržet po sexu na uzdě?

Postelové radovánky, panečku to je gentleman!

2. srpna 2017 v 16:50 | Vagína |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Vajíčko na podlaze, obal od jogurtu v lednici, svévolně se topící umělá řasa v umyvadle blokuje odtok a sváteční ubrousky s vánoční tématikou už několik dní zastupují roli role toaletního papíru.

Půst v podobě instantní rajské, několik prázdných flašek Bohemky, kterým se nepodařilo dostat do koše a všudypřítomný pach zkažených potravin. Kondom s jahodovou příchutí se vesele lepí na zrcadlo v předsíni s horlivostí, jakou jsem se včera lepila já k jeho nositeli. Nositelův úd byl však přirozeně příliš robustní a statný, a to se to pak špatně prokrvuje, nasazuje a šuká. A tak mojí hypochondrii, která chtěla po pikniku v přírodě jen prohlédnout od encefalitidy, ještě navíc přibyl strach z STD.

dvopromilová bezstarostnost na sebe byla schopná vzít asi takovou míru zodpovědnosti, která spočívala v udýchaně zahýkané větě: " Hlavně se udělej ven. Vzdych."
"Neboj, nejsem ještě ani trošičku blízko." Pak se zachvěl, strnul a zezelenal.
A tak jsme se po milování, namísto abychom upadali do stavů slastného bezvědomí, krčili na všech čtyřech a hráli si na Sherlocka Holmese a doktora Watsona hledající ejakulát.

Pak mi ještě řekl, že přeci musím vědět, jestli ze mě něco nevyteklo a tvářil se u toho jako pán tvorstva, pro nějž nejsem dostatečně dobrou ženou, když ani dost neznám svoje tělo. A já se cítila jako potrubí, do kterého nalil něco, co teď snad chce vrátit a já to ztratila. Když mi pak navrhnul ať si seženu takovej ten prášek, zatoužila jsem po tom ho zničit. Což možná vycítil, protože se se značným kvapem začal soukat do trenek a předváděl u toho takové to srandovní skákání po jedné noze. Takové to skákání, co vždy vede ke dveřím a jehož urgenci se pokusíte jen chabě objasnit nějakou slamobyslnou výmluvou o tom, jak jste zrovna včera sestře slíbili, že jí pohldáte děti nebo vyměníte žárovku.

Takových směšných výmluv je celá řada, od těch uvěřitelných, po kterých samou nedočkavostí stepujete před telefonem a přesvědčujete ho, aby zavibroval, až po ty neskutečně pitomé, jako že už musí jít do Srbska posekat trávu.

A já se slyším, jak říkám: " Jasně, taková tráva se musí sekat.", zatímco se bavím představou, jak vychovávám srbská dvojčata.

A tak kdybych mohla změnit svůj život, narodila bych se jako chlap.
Někdo by mi uvařil, uklidil, udělal a já bych pak prostě šla sekat trávu.
 


Chcete změnit názor?

16. srpna 2016 v 0:16 | Samička |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Dnes mě vyhodili z práce. Myslím si o nich, že jsou banda buzerantů, co mezi sebou nestrpí ženskou, ale jen slušně poděkuju za spolupráci, podám ruku a odcházím. Keep it professional.

Často jsem si v práci představovala, jaké by to asi bylo, začít se z ničeho nic chovat naprosto nesvéprávně, rozhazovat tučné šanony papírů kolem sebe, křičet na celé kolo, vytahat šéfa za nos, utéct a už nikdy se neukázat. Teď mě skutečně mrzí, že jsem to neudělala. Snad všichni zaměstnanci umí opravit rozbitou aplikaci, ale nejeví žádnou známku normální lidské empatie. Nejspíš bych si byla bývala skutečně užila zmatený pohled šéfa a všech ostatních, kteří by jen zůstali sedět a bez hlásky sledovali, jak jim před očima rozbíjím kávovar.

Ale nejsem zoufalá. Byla jsem ve vinárně na skleničku na dvě na uklidnění, počkala si do zavíračky a nechala si zaplatit 3000 za to, že mě barman může vylízat.

To víte, že bych to normálně neudělala, ani bych si nezvládla o to říct. Panáček doma manželku a dvě děti mi ji líže a ještě za to zaplatí. Ale mě tak nějak bylo všechno v tu chvíli jedno, dokonce i to, že mám krámy. Musím se přiznat, že jakmile zvedl hlavu, vypadal trochu jak psychopatický masový vrah a já jsem asi taky nějaký druh sociopata, jelikož jsem v tu chvíli jen přemýšlela, jestli mu to chutná nebo ne.

Když jsem se udělala, šla jsem vzbudit svého kamaráda, který spal vedle na stole. "Pojď, už zavírají" zatřásla jsem s ním a jemu ani nepřišlo divné, že se probudil do zhasnutého a zamčeného podniku. Neměl nejmenší ponětí, co se zrovna odehrálo. Měl ještě nějaké tendence něco platit, než jsem mu vysvětlila, že my rozhodně nic platit nemusíme. Došli jsme na náměstí, kde už nějaký čas čekal můj přítel s kytkou a bonbonierou, jelikož jsem měla svátek.

Všichni tři jsme jeli ke mně, kamarád přespal na gauči a zaspal do práce, ostatně posledně, když u mě spal, zase zaspal na pracák. A já v tu chvíli pocítila hřejivý pocit peněž v kapse a blaženost, že zítra už konečně nikam vstávat nemusím. Myslím, že jsem se s vyhazovem v práci poprala více než statečně.

O příběhu, který mi mnoho z Vás nejspíš nebude věřit, se nikdo nedozví. Psát o tom mi odlehčí na srdci a jedinou stopou, kterou jsem zanechala, je mé DNA v podobě biologického odpadu, když jsem nekoordinovaně odhazovala svoji vložku kamsi pod bar.

Život je matějská

5. února 2016 v 19:36 | Ru(i)nning my own life |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Život je jako matějská, horská dráha, jednou nahoře, jindy dole. Paradox horské dráhy spočívá v tom, že zkončíte přesně tam, kde jste začali.

Změnila jsem svůj život?

Jsou to kecy. Změnit svůj život je nicneřkající prázdná fráze, protože ať už uděláte cokoliv, vždycky to bude Váš život. Váš život sedící na kolotoči 24/7 s názvem systém, který jsme si vymysleli. A váš život se musí točit stejnou rychlostí, jinak, jak každé dítě ví, spadnete. Všichni se Vám vysmějí a na rozjetý kolotoč se už nedostanete.

Přítel, kterého jsem se tak dlouho snažila opustit už je téměř dva roky "ten ex". A jestli jsem se s ním rozešla s tím, že on je ta brzda toho kolotoče, té parádní životní změny, která mě čeká, smutné je si přiznat, že on je ten, kdo ji skutečně podstoupil.

Chodí se svojí studentkou, kterou jsem, protože jí bylo 14 tolerovala jako kamarádku. S láskou a nadšením jsem přijímala květiny, které ale jak se později ukázalo pro mě vybírala ona. Od nočního řidiče taxíku bez vysokoškolského vzdělání, se za tak neskutečně krátkou dobu vypracoval na solidně placeného ITáka s inžeýrem. A je pořád stejně šťastný.

Zatímco já si pořád píšu svůj blog, moc piju, stále často pláču a jediná výrazná změna která nastala je, že už i hodně kouřím. Přiznávám svým rodičum, že studium si budu muset prodlužovat, protože za ty peníze, které mi dávají si namísto knížek kupuju alkohol, cigarety a sexy spodní prádlo. Pohled zklamání, který se zrcadlí v jejich očích mi jako chirurgický skalpel vyoperoval orgán odpovědný za sebedůvěru a nějaký ten pocit ceny a užitečnosti v tomhle světě.

Asi je život opravdu tak krátký, že je nutné jednotlivé situace, které přináší stlačit do co nejintentivnější podoby v co nekratším časovém horinoztu. Pochopila jsem, že je vždy kam pospíchat, protože prý Vás konkurence předběhne, jen co se stihnete ohlédnout.

I vztahy mají své datum expirace, všeobecně příjamé 3 roky pro zdravý a stabilní vztah. Budovat to, na co dřívě měli lidé celý život, musíte dnes stihnout rychle, abyste mohli plnohodnotně prožít vztah A a o to rychleji se mohli vrhnout do vtahu B. Protože prožili-li jste celý život s jedním člověkem, pak jste nejspíš blázen a nepochopili jste možnosti, které tento svět nabízí. Prý už to není o tom svůj život prožít, ale využít. Využít šance, které Vám život hází pod nohy. A jestliže jste nevyužili možnost vztahu B, jste nepřizpůsobiví, nejdete s dobou, jste odtažití a vůbec moc hloupí na to žit naplno, jak se patří.
Vždyť ani na matějské nechodíte pořád na ty stejné atrakce, a jestliže ano, pak jste nejspíš autista.

A ještě rak

21. října 2014 v 10:22
Upíjím se opilostí, piju, protože co jiného mi už zbývá. Jsem rozbitý robot, virem poškozený software, padlý pěšák společenských konvencí.
To, co dělám, nemá význam, ale to už je život. Sebesabozáž jako jistá forma sebevraždy, těžký alkoholismus s předem odhaleným koncem přikurtovaným na lůžko Bohnické léčebny. Možná jsem ze sebe tak dlouho chtěla mít někoho jiného, až už se více nepoznávám. Hledím na sebe z bezpečné vzdálenosti všudypřítomné melancholie cizíma očima Cynisty, podlitýma slzami ničím nefalšovaného sebevysmívajícího se smíchu nad vlastní bezmocí.
A útěk už utekl.

Přemýšlím, že už musím něco seriózně změnit. Přetvářka sobě samé je velkou fanynkou osobnostních bipolarit. A zrhuba tam už končí sranda.

Nic mi nepomůže víc, než změna prostředí, změna denního režimu, změna činností, změna lidí, změna přítele.
Kdybych měla koule, poslala bych většinu lidí z mýho života do háje, včetně mého přítele. Přestala bych pít. Zní to jako společenská harakiri, ale časem bych si ten prázdnej ranec vlastního života něčím vyplnila a potenciálně by jeho obsah měl větši hodnotu než teď.

Moje promiskuitní úchylka se znovu hlásí ke slovu, poslední dobou čím dál častěji. Ta úchylka je netvor, zrůda. Nutí mě vzdát se kontroly a svěřit ji do rukou..bůh ví čemu vlastně. Chtíči? Není to chtíč, je to pěkně zvrácenej psychouš.

Stvůra uvnitř

2. února 2014 v 7:26 | Mezi nebem a zemí |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Nejsem normální. Nejsem morální. Tedy, já jsem. Ale ta stvůra uvnitř mě není. Ujímá se kormidla lodi plující časoprostorem, když ho já ztrácím.

Když se vzdávám centrálního velení a každým dalším pivem si ho podmaňuje někdo jiný. Nejspíš to není nikdo jiný, nejspíš jsem to já, to já, kterému není nic nemožné, to já, které žije dnes, jakoby nebylo žádné zítra. Žije vše, co mu přijde na mysl. Prosto morálních zábran. Zrůda.

A protože vždycky přijde zítra, druhý den mě čeká peklo, díra do světa.

Opiju se, začnu se usmívat, blábolit, (už nemám velení - probouzí se zrůda), začnu přehánět, vymejšlet si, cítit hlubší sympatie ke všem mužským elementům v okruhu několika kilometrů, které si zároveň vždy najdu, jako kompas sever. Začnu je svádět, vzhledem ke svému stavu, ne příliš svůdnými prostředky, jsem nula, jsem nikdo.

Stejně je to snůška keců.

Vyrostla jsem tak, že jsem se dokázala bavit, užívat si, pravda můj styl byl hodně svůj, ale byla jsem to já. Chodila jsem na párty, měla jsem alkohol, muže a zážitky, na které jsem ale nemusela moc vzpomínat, neboť pravidelná praxe mi přinášela pořád nové, nový impuls, nové štěstí.

Ztřeštěné užívání si, které lecky nenašlo svých hranic.

Teď už jsem dospělá a musím si přiznat, že mi to strašně chybí, krásy rodné krajiny.

To bylo na těch okamžicích tak kouzelný, ta divoká nespoutanost, nebyly hranice, nebyly meze, dělo se nemožné, bezprostřednost okamžiku, doušky nasávat to kouzlo... až do dna půlitrů. Byla to svoboda.

Teď jsem svázaná. Ale čim vlastně sakra?!!

Vlastní svět cizíma očima

21. prosince 2013 v 3:18 | Bludička |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Mám všeho až pokrk a i daleko za ním. Je mi na blití. Z nadměrné konzumace, z neúnosné míry slabomyslnosti ostatních, ze svých vlastních předsevzetí, které si vždy, jako pohádky, vyprávím před spaním a jako malé dítě věřím na svou karkulku a vlky.

Kdyby to bylo na mně, byla bych teď úspěšná a bohatá podnikatelka, vozící si svou sečtělost a zadek v nablískaném černém Mustangu, měla bych krásnou vilu na pláži a každé ráno bych se dívala z okna na skákající delfíny a namakané chlapi.

Ne, nemusela bych být šťastná, stačilo by, kdybych nebyla nešťasná.
Jenže není-li můj život na mně, tak na kom vlastně? A je stále můj?

Není.

Kdyby byl můj, dělala bych s ním, co já chci. Nedělala bych, co nechci. Nebyla bych, kde jsem..

Nevím, kde bych byla. Možná na koleji, možná u rodičů, možná na nějaké párty s dobrými přáteli, možá bych byla na rande s panem Ú (rozumějte úžasný, úspěšný, úchvatný). Není podstatné řešit, kde bych teď nejspíš byla, protože tam nejsem. Ležím v posteli, nevidím na jedno oko a slyším jen nesnesitelné chrápání svého nadevše milovaného přítele.

Možná není tak hrozné nevědět, proč jsem, kde jsem, jako nevědět proč jsem, s kým jsem.

Nemám sebemenší tušení, proč vedle mě leží v posteli člověk, který si vážně myslí, že nechá-li se holka na něco pozvat, je tu kurva, děvka nejnižšího kalibru a rozprodává svoji duši výměnou za sex.

Nechápu, proč vedle mě leží někdo, komu nynější přítelkyně kdysi koupila tričko "Nejskvělejší kluk na světě.". To smutné na tom všem je, že je to jen tričko, a že to o jeho nositeli nevypovídá o nic víc, než třeba tričko s nápisem Adidas.

Chodí si ke mně, jako domů, jako staří manželé, kteří už, kromě společných obývacích prostor, nesdílí vůbec nic.
Mě jenom fascinuje, že je to stále schopný považovat za nějaké chození. Někam přijít, jako samozřejmost, jako samozřejmost se chovat, když druhá strana očividně o takový druh jednání nestojí, to si partneři nedělají.

Partneři mají sdílet něco víc než jen společnou loži, od toho jsou milenci. A nejspíš i ti sdílí víc.

Můj partner je idiot, milence nemám a nechápu svůj život.

Musím se s ním rozejít. Přeci nemůžu být tak spjatá se svou minulostí, abych nedokázala udělat krok dopředu, vždyť to hezký svojí stagnací už stejně nevrátím.

Narozeninový koláč

13. prosince 2013 v 2:20 | Já a já |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Jsem bludička a bloudím si světem. U ničeho nevydržím dlouho, ačkoli nechápu, čím to je, jelikož mnou určitě ne.
Mám dnes narozeniny a s nimi i všeho až pokrk.

Možná jsem přecitlivělá, možná nevyspělá a možná psychopat se sociofobními sklony. Ať už je to tak či tak, nevím, koho přesně by potěšilo narozeninové překvapení v podobě strávením večeru v hospodě pospolu s přítelovými studentkami.

Nevim, jestli s nima chce bejt v hospodě, tak ať doprdele je. Nikdo mu v tom nebrání, kromě jeho svědomí, očividně.

Nevidím důvod proč bych u toho měla být také a sledovat jak můj přítel koketuje se 14-tiletými slečnami. To bych se radši zahrabala, a to i na svoje narozeniny. Své nenadšení nedávám nijak výrazně najevo, jen přítel se stále diví, co se mi jako zase stalo... Co asi? Přemejšlejte chlapi sakra někdy aspoň trochu? Máte v hlavě někdy něco jinýho než sami sebe? Teď chrápe vedle mě. Je to otravný a já to snáším, nevím proč. S čímž zároveň ani nechápu, proč nás oba snáší můj spolubydlící. Chrápání není jen tak, tohle je na úrovni regulérní vrtačky, co se intenzity a decibelů týče.

Proč s ním sem, ptáte se?

To je dobrá otázka.

Nevím.

Možná jsem svou asocialitu dopracovala do takové míry, že si už ani s nikým nejsem schopna nic říct a namísto toho si píšu blog. Zralé na psychiatra, já vím. Však já se tam taky brzy vypravím, aby mi dali nějaký ty kouzelný lentilky a svět byl rázem barevnější.

Musím říct, je to docela opruz být v mý kůži. Mám moc ráda své rodiče, u kterých nebydlím. Bydlím sama, se spolubydlícím, se kterým jsme nejradši, když se navzájem nejlépe vůbec nevidíme a s přítelem, který ke mně chodí chrápat, protože to má blíž do školy. Přemýšlím, že se odstěhuju někam do podzemí, kde budu mít svoji noru a nikdo mě tam nenajde. Také přemýšlím, že se odstěhuji na kolej, trošičku se socializovat. Jen se bojím, že mi z toho hrábne.

Jsem totiž neskutečně společenská osoba, jediným problémem je, že kolem sebe nemůžu vůbec nikoho vystát.
Mám hrozný pocit samoty, když si s nikým nepovídám, zároveň nevím, s kým bych si měla povídat, a už vůbec nevím, co bych si s kým jako měla co říkat. A alkohol skutečně není dobrá medicína k dlouhodobému užívání. Bože ten chrápe. Nesnášim svůj život. Musim vymyslet, co s tím udělám.

Kam dál