Cit v posteli je jen rozum na chmeli

9. dubna 2018 v 16:33 | Sebeláska taky laská |  Sexuální DE(p)RIVACE aneb jak roz(m)nožit množiny
Cit hledá lásku na dně sklenice,
rozum v baru třímá počítadlo.
Jenže s cílem vyhnout se logice,
mu jen nableju na prostěradlo.

Jestli prochází láska žaludkem,
končí s rozedněním v záchodě.
Jdem spolu sami a špatým úsudkem,
vstříc rozloučením ke svobodě.

Tak cit je absence rozumu,
co by ti řek, že je blbě,
když ti lejou vodku do rumu.

Já však jistě zaplácnu svou samotu
jako rumová víla na Tvym kokotu!
 

Abstinenční přízrak

3. dubna 2018 v 18:40 | Patologický alkoholog
Plna morální kocoviny nad tím, že pouhý dvojciferný počet vyprázdněných půllitrů vedl ke snížení mé orientační schopnosti způsobem, že se skákat šipky hlavou do podlahy zdál být jako docela dobrý nápad.
Ale já bych přeci neměla ztrácet svoje věci, neměla bych nekontrolovaně objednávat panákovou smršť ani na rande experimentovat se stavy vědomí, nevědomí a patrně i bezvědomí.

Dámy a pánové, představuji Vám Alkohol! Nevyléčitelnou nemoc, částečně dědičnou, částečně chytlavou. Démon Alkohol láká své konzumenty, že jim poodhalí tu roušku tajemství (neb jak je dobře známo, pravda je samosebou ukryta na samotném dně lahve od vodky), jenže pak Tě sváže a udusí.

Měla bych se zaobírat povinnostmi běžného života nadějné studentky, místo toho se už třetí den zmítám v deliriu a poznávám tenké hranice života a smrti.

Vše, co mi lákavá opilost nabízela, mi neúprosná kocovina s noblesou zasloužilého exekutora stejnak vzala.
Snadněji se odvážeš a seznámíš. Chlapi s vystřízlivěním z mého domu vybíhají tempem postřeleného maratonce.
Něco si užiješ, nový zážitky, ale kde mám vzpomínky?
Budeš se cítit líp. Úderem nulté promile? Ne, nebudeš! Mokrý hadr si na čelo člověk nedává prostě proto, že má pěkný den.

Když nemáš v životě hranice, snadno je překročíš. Podíváš se do nebe i do pekla, do záhrobí, do očistce, do porodnice či na záchytku, na výslunní diskotékové bohyně i do kůže oběti krvavého držkopádu, když se tu a tam zvedne chodník a dá ti přes hubu.

A když už jsem teď vyšla ze záhrobí, nezdá se realita vlastně jako tak špatný místo pro život.

Říká se, že alkohol zabíjí pomali, ale tak není kam spěchat..

To říkaj amatéři, ne alkoholici. Takových delírií přežiješ jen pár a stačí párkrát utýct hrobníkovi z lopaty a pekelníkům z trojzubců, abys věděl, že každá šance může být ta poslední a každé napití v podobě nevinně vyhlížejícího večírku taky.

A tak tohle je můj krok do neznáma. Čas objevovat krásy v stavech střízlivých, sílu vlastní vůle a říz už jenom v rázném "NE, děkuji, raději knihu.."
Doufám, že mě z toho otáčení hlavy z leva do prava nebude bolet za krkem. Ano, tolik lidí mi nabízí alkohol..

Tak ahoj! Jsem Bludička a jsem alkoholik.

~ Some women are lost in the fire, some women are built from it ~

Dopis pro klitoris

20. března 2018 v 2:24 | Vaginální chorobopis |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Kdyby přijel, mohl by mě ojet a odjet, říkám si.

A skutečně, někdo si nasazuje trenky s takovou panikou, značným zděšením a narůstajícím tikem, že si do jedné nohavice strčí nohy obě a nakonec mu z kalhot i tak čouhá cedulka, jiný si navíc dopřeje sprchu a někdo si chce potom ještě chvíli povídat.

Ale přijel Carrey s krabicí od pizzy a pizzou a povídal a povídal, až usnul. Což je těžká violance všech zásad mileneckého poměru, jehož golden rule zní: "Nepřespávat!", alespoň ne pokud to není omluvitelné z nějakých všeobecně přijímaných důvodů, jakýmižto může být kupříkladu stav blízký otravě alkoholem.

Samotnou mě to tak vykolejilo, že jsem po celou noc pro jistotu nezamhouřila oka, a nemusela tak nosit na svědomí, že jsme spolu spali v jedné posteli bez styku a chlastu. Ráno jsem ho s úlevou odprovodila ke dveřím, rozloučila se širokým zívnutím a šla konečně v klidu spát.

To je pocit zamilovanosti fakt pryč s prvním přespáním? Možná je sexuální touha, napětí a vášeň vlastně totéž. Nebo alespoň snadno zaměnitelná bublina, co časem praskne a zjistí se, že jeho penis zdaleka nebyl tak unikátní a moje vagína taky ne nenahraditelná, a že si jinak vlastně zas až tak moc nerozumíme.

Napadlo mě, že jsem se snad úplně z každého svého počínajícího vztahu snažila nějak šikovně vysoukat, nemaje validní důvod jen pochybný pocit nicotnosti a upřímné snahy se ze slova vztah neosypat. Ale nakonec jsem ukojila hlad té krvelačné stvůry uvnitř, lascivní bestie otevírající pysky, namísto čerstvého masa suchary..

Nope, not this time! Volám svýho dispečera a jdeme rovnou na věc. Tak to mám ráda, tak tomu rozumím. Hra, co má jednoduchá pravidla, ještě nemusí být vůbec zlá.
Odprovázím ho ke dveřím a loučím se širokým úsměvem.

Ale seriózně, tohle bylo naposled...
Dalšímu kdo přijde, hodím do kalhot už led!

"It's not true that I had nothing on. I had the radio on."
-Marilyn Monroe
 


Střípky do mozaiky

18. března 2018 v 4:56 | AVOID the VOID |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Ne všichni jsme stvořeni pro monogamii, nejsem kvůli tomu horším člověkem. Možná mi je, a tím zároveň i všem zúčastněným chlapům, polyandrie předurčená. A já se tím můžu buďto trápit a odpírat si pocit vlastní důstojnosti vždy, když k tomu dojde, nebo to prostě přijmu, smířím se s tím a naučím se s nimi žít.

A tak žiju život, který chci, aby byl normální. Prostě chodit do práce a do školy a být silná vyrovnaná singl žena, která si jen občas zajde na večírek. Problém je, že jeden večírek nikdy není jeden večírek a vše má mnohem dalekosáhlejší dohru.

Jdu tedy na rande se svým oblíbeným Carreym, ale protože jsme dospělí a ne děti, nejdeme do zoo ani na matějskou, ale na víno a pak na další tři a než se naděju, exuju long islandy v Harleys a lítám dolů z pódia, jak hruška z maringotky, která se vždy statečně posbírá a zkusí to na těch podpatkách znova a znova, jako blázen nedbaje vlastních modřin, co ho drží při zemi už snad jen samotná gravitace. Ale tak důstojnost je přežitek střízlivích.

Pak tancujeme na stole v random nonstopu, abychom nemuseli přijít k němu jinak než úplně pod obraz a všechny nadcházející události tak přirozeně hodit jen na špatný úsudek a přemíru alkoholu v krvi, mozku, žaludku i žaludu. Držíte se pevně za ruce, hladíte se po zádech, po vlasech, čicháte k sobě. Říkáte mu, že vás vzrušuje vůně testosteronu srčící mu z pórů, že je vaším vizualizovaným pornem, říkáte, že hezky líbá. Křičí u toho jako Tarzan prodírající se džunglí pronásledující kance nebo šílený kanibal právě se chystající ukousnout své oběti nohu.

Realita s rozedněním je zcela jiná. Dopadá na vás nesnesitelná tíha svědomí, nesnesitelná lehkost vlastních peněženek a podivné flashbacky na podivné hlášky, za které byste se nejradši na místě zprovodila ze světa. Ale tuhle hru už znám a vím jak se hraje. Existuje mnoho podob, ale v podstatě jediné pravidlo: Vzbuďte se co nejdřív a vypadněte!

A tak si pakuju těch svejch šest a zabouchávám za sebou dveře, to je to oč tu běží, když se se mnou po ránu celý svět točí.
Cítím se, jak kdybych právě vylezla z popelnice, jen co v kvapu opouštím jeho byt do smutné šedé reality všedního dne, plna morální kocoviny a bezradnosti nad tím, jak tu tíhu série špatných rozhodnutí ustojím.

Cloumají se mnou nevysvětlitelné sympatie vůči muži z předchozí noci, což je vtipný, protože vlastně vůbec není můj typ. Černé vlasy, začínající kouty, hnědé oči, hubená, dobře oblečená postava. Nic z toho není pro mě. Jenže jeho úsměv je asi nějaký kouzelnický trik, protože pak všichni ostatní zmizí. A já mám oči jenom pro ty oči, které pod mým pohledem vždy tikají ze strany na stranu.

Celkem se bojím toho, jak si zas maluju vzdušný zámky na růžových obláčcích. Vidím, jak spolu běháme po Time Square, jak rozjíždíme podnikání, výraz svého táty, když do Prahy přijede celá jeho moravská komunita, a já si zvykám na nový příjmení.

Nechápu, odkud se tahle pitomá ženská vlastnost bere, ale musím ji udusat v samotném prvopočátku, musím zůstat při vědomí, musím žít v realtiě a vědět, že z toho nic dobrého nekouká. Totiž nechci vztah. Nechci náhodná milenecká setkání. Nevím, co chci, ale ať už je to to či ono, je to vždycky špatně. Jeden z mnoha schizofrenních projevů ženského nitra.

A tak nezbývá než zapomenout! Přebít poslední zážitek zážitkem novým! Léty prověřený klíč k úspěchu všech neuvázaných jedinců. Volám svýmu sedmičkovýmu bavoráku, meju vanu, stelu postel.

Přicupitá týpek chůzí gorily, co má něco velkého mezi nohama a musí tak vystřelovat končetinami do stran co nejdále od sebe jak je to jen možné. Svírá v ruce flašku šampaňského a směje se na mě od ucha k uchu.
Dobrá, v téhle náruči na/za pár hodin zapomenu..

Slova která žena nikdy nechce slyšet u sexu:
"Zlato! Jsem doma!"

Příběh o hovně

8. března 2018 v 4:58 | Decentní fekál |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Kulečník, vím, že to asi neumím, ale tak co, má tam hodně děr, mužskému egu well serving. Opiju se, ale on nepije, jsem ve značné nevýhodě, prohrávám jednu sázku za druhou, už skládám písnčičku, básničku, masíruji a navštěvuji výřivku.

A tak si tak spolu hovíme ve vaně a řešíme důležité podrobnosti našich životů, když v tom zpozoruji cosi vznešeně hnědého zvolna poplavávat po dně vany. Zpozorním a snažím se daný předmět hlouběji identifikovat, smrdí.

Ptá se mě na něco z mého sexuálního života a v panice odpovídám prostým souhlasemm, aniž bych měla nejmenší tušení, na co jsem kývla. Je to hovno! A je moje nebo jeho?

Nejsem si vědoma, že by bylo moje, to bych musela cítit! Ale ono cítit je, a tak i za cenu, že by snad mělo být jeho, jsem ochotna vzniklou situaci šikovně zakamuflovat za každou cenu.

Neohrabaně sebou ve vaně háži, tvořím vlny, bublinky a dopouštím vodu. Chci ho v nestřežené chvíli jen čapnout a odhodit, vypadá totiž, že má konzistenci. Následující půlhodiny nicméně jen vyjeveně koukám, křečovitě se směji a souhlasně kývám na cokoliv, co řekne. Je mi úplně jedno, co si o mně pomyslí, hlavně, že nezpozoruje tu fekálii.

Opatrně se ho ptám na co myslí a na co myslel předtím a předtím a ještě předtím ve skličujícím strachu, že uslyším, že přemýšlí, proč se ve vaně, ve které se rachtáme, povaluje hovno, zatímco on chvíli poslušně odpovídá, pak se mu změní výraz v tváři na ten jemně naznačující, že jsem blázen a prohlásí, že už musí jít. Což je ve 4:08 taková dost debilní výmluva, ale vřele vítána.

A zatímco on vylézá z vany, z hovna se vyklubal můj holící strojek..

Za lásku bych dal život. Ale za svobodu bych obětoval i lásku.
S. Petőfi

S tužkou v ruce světu vstříce

1. března 2018 v 1:57 | Xena ve městě |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Jsem namíchnutá. Musim svýho krásnýho leteckýho dispečera ponořit do krvavý vany (jen imaginární!).
Nasypu tam piraně a zatopim mu pod ní, jako by to udělali samotní mistři s rohama.

Taky jsem mu to hned řekla: "Dala bych si Tě k večeři.." Nicméně to pochopil asi trochu jinak, než žě pěkně křupavýho s barbeque omáčkou a hranolkama.

No a pozval mě před tréninkem k sobě na čaj. Říkám si, jistě mi šálek teplého čaje před tréninkem udělá dobře. Bylo toho víc, co mi udělalo dobře. Jemu ale hrneček čaje asi už tak dobře neudělal, neboť se na mě rozzlobil.

Co to sakra je s tím pravidlem třetího rande?!
"Bereš prášky?"
"Hele já už musim jít." Oblékla jsem se, dojedla kiwi a utekla.

Po celé dvě hodiny jsem byla zaplavena střídavě vyčítajícími, rozhněvanými, střídavě kňouravými, ubrečenými a ublíženými zprávami o tom, jak jsem si mohla dovolit se s ním na třetím rande nevyspat.

Je to vlastně docela úsměvné, protože o víkendu jsem byla v Amsterdamu a spala jsem na hradě! V luxusní vířivce jsme popíjeli italské červené ročník 1999 a odkládali jsme pecky od oliv do stříbrných mističek na stolečky ze slonoviny.
Povlečení bylo jemné, saténové a zklouzávalo po kůži, nad námi visel lustr nejspíš už po několik století. Řekla jsem mu, že nic nebude a on to vzal.

Měli tam dokonce hrobky, kosti a lebky. Zkoušela jsem si s ní házet, ale jeho oceánové oči mě sjely káravým pohledem. Do barokní vany jsem se ale nezapomněla vyčůrat a on mě přitom držel za ruku, a pak jsme si příjemně opilí hráli na delfíny.
Byl v pohodě, né jako tendlencten dispečér. A to má zámek! Což mě připomíná, že s tužkou v ruce se po světě budu nějakej čas dívat raději jenom autobusem.

No fakt mě ten dispečer dopálil. Mám ráda chlapi, kteří pokorně, s ledovým klidem a lehkovážnou nonšalantností snáší sexuální úděl, který jim přidělím.

Ledaže se dnes čaj rovná styk.

A co vy u čaje maté?
Také to tak máte?

Jak nežít svůj život

5. února 2018 v 14:58 | Hang_(over)_man |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Au. Tak mozek se ještě nevrátil a tělo trpí. Prohmatává si bolístky předešlých nocí, prohlíží si zkázu způsobenou v domě, počítá vyprázdněné flašky. Suma sumárum vydařený rande.

To se takhle seznámíte s nějakým pomateným týpkem v noční tramvaji a můžete s ním jet třeba na Háje, protože tam nikdo z vás nebydlí. Co by to taky bylo za večírek, kdybyste neprochlastala svý poslední prachy a nemohla tak okrást pokladní u Alberta o korunu? Nestihnete se naučit na zkoušku, nastydnete.

Jasně, tak toho potřebujete ještě někdy vidět, napadne vás totiž, jestli nemáte problém.

Ale jak snadné je se znovuzamilovat?

Těžké. Nemožné. Máte v posteli několik dní slibného člověka, ale jediné, co vám po něm zbyde je všudypřítomná vůně pracího prášku.

A tak jdete na radne s touhle vaší opilou verzí Jima Carreyho, abyste si pofoukala jednu bolístku, omluvila diletace v čase a trhliny do světa, ale po večeři se poserete, a pak ho taháte do nonstopu na výplach žaludku vodkou. Doprovodíte ho domů, protože je na káry. Jasně, máte problém.

No a když jdete na káry domů vy, potkáte na ulici odstavený BMW na blikačkách. Ne, nebyl důvod, proč byste mu měla věnovat pozornost, ale přecijen, je to nová řada a bliká a vy jste se právě znovuzamilovala!

Jdete se zeptat, jak můžete pomoci. Můžete, vypila jste půl flašky vodky. Týpek na vás rozpačitě kouká, zatímco vy mu koukáte na motor, a trvá si na svém, že mu nijak nepomůžete. Chyba! Jste neohroženě opilá, jistě mu uvaříte čaj jen co zacouvá do vaší garáže!

No skvělý rande, škoda už jen, že vyvrcholilo s někým jiným. Ale je ten postorgasmický pocit fakt nějaký jiný, když je to s majitelem někoho, koho skutečně milujete!

Write when drunk. Edit when sober. Marketing is the hangover.
-A. Sanghi

Neztrácej naději, chlastej častěji!

3. února 2018 v 19:58 | Tvoje ztráty a nálezy |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Problém opilého člověka je, že ztrácí ponětí o tom, kým byl než se opil. Problém střízlivého zase v tom, že nechce slyšet o tom kým byl, když se opil

Naplánovali jste si někdy, že nebudete mít kocovinu, protože si chcete užít ples, vzít si na sebe ty šaty s vysokýma podpatkama, abyste mohli dělat parádu a v klidu se opít na úrovni?

Ale místo toho přijdete k sobě v pět odpoledne v posteli svého známého, či snad přesněji známých, protože ještě pořád vidíte dvojitě. Vůbec netušíte, jak jste se dostali na druhý konec Prahy a na otázky PROČ není odpovědí.

Děkujete Bohu, že máte krámy, a že tampon, kterého se nechcete ptát, jak dlouho je na svém místě, je na svém místě.

Děkujete Bohu, že jste se neprobudili v kaluži krve, že jste nespolkli kondom, a co je nejhorší, děkujete, že Vám cyklus zrovna zvětšil poprsí, a že tak ze všech těch věcí, za které se plánujete stydět, tohle nemusí být jedna z nich.

Hodíte do sebe deci Becherovky a modlíte se, abyste dotyčnému nenablili do skříně. Marně. Omluvně se usmíváte, než Vám nedojde, že takový, stále ještě dvoupromilový úsměv vypadá všelijak, jen ne omluvně. A tak ještě chvíli něco zmateně blekotáte jako tristní generátor náhodných omluv, než Vám nedojde, že Vašemu extempóre nikdo z dvojice stejně vypadajících známých nerozumí, a že jste se patrně celý večer cvičili v angličtině, pakliže jste teda stále ještě mluvili.

Ale to jsou otázky, na které není odpovědí a to je důvod k radosti, protože byste je asi i tak nechtěli znát.

A tak doufáte, že boží trest za to, jaký jste idiot přijde, až se k Vám vrátí i Váš mozek, protože trestat tělo bez hlavy nemá smysl, žejo.

Což je vlastně přesně ten moment, kdy se věci začínají opět komplikovat, a protože jste srab a ne hrdina, dopíjíte flašku Becherovky, obalujete své mozkové závity do bezpečí práskacích kuliček a posloucháte se, jak zvete dotyčného na přespání k sobě. Proč? Není odpovědí.

Mozek je bezpečně zabalen do té plastové fólie, která je účinná asi, jako byste si přetáhli kondom přes hlavu a snažili se dýchat. Je připraven k přepravě jako porcelánové nádobí v krabici s nápisem: "Pozor křehké! Nesahat!". A Vy doufáte, že ho stejně jako set slavnostního nádobí vybalíte až při nějaké speciální příležitosti, a že Vám dá do té doby prostě pokoj. A nebude Vás nutit odpovídat na filosofické otázky, jako jestli jste byl idiot prostě vždycky nebo jenom poslední dobou. A jestli plánujete být idiot teď už napořád nebo s tím jako chcete někdy přestat.

Ale odpovědí není. Nevíte, proč kupujete čtyři flašky vína, proč jste si nasrali do vany ani, jak hodláte naložit s tímhle čtyřicetiletým Židem. Asi se naložíte do vany, poté, co ji společnými silami uklidíte, a tam se naložíte vínem.

Upřímně, mám podezření, že kdybych byla svůj mozek, řekla bych si, že tady na to seru, že se sebou dál odmítám sdílet společný prostor, sbalila bych si kufry a se slovy, že jedu na dovolenou, bych se opustila napořád.

Ale já nejsem svůj mozek. Jsem klubko nesmyslných hormonů, které zkratuje vždycky, když venku třeba jen trochu zaprší, jde vytvořit nějakou kravinu a ještě má tu drzost tomu říkat nějaká touha.

A tak Vám v posteli chrápe jakýsi chlap a Vy se divíte, že se tomu ještě divíte. Vaříte kafe a přemlouváte se ke statečnosti, ale nakonec mu stejně do detailu povyprávíte, že budete v padesáti pořád sama, že budete mít deset koček, a že pro ně dokonce už máte vymyšlená jména.

No a když pak jdete na oběd a on někde mezi polévkou a hlavním chodem huláká do telefonu cosi hebrejsky, nevíte, jestli na Vás ostatní zírají soucitně nebo nenávistně, ale tak hlavně, že jste vždycky chtěla chodit s mafiánem, žejo.

I am on a whiskey diet. I have lost three days already!


Mé Tinder lásky

12. ledna 2018 v 4:28 | Proč je ženským při sexu zima? Protože leží pod nulou |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Pakliže mi jde něco opravdu skvěle, je to schopnost rychle zapomínat, a o to rychleji se znovu zamilovávat. Nacházet si neustále nové impulsy a píchat si je jako injekce štěstí přímo do žil. Polykat je jako ampulky životní energie, která vás nutí posouvat se vpřed tak rychle, aby nezbyl čas ohlížet se za tím, co necháváte za sebou.

Sedím na místě spolujezdce a řítím se na cestě svým životem závratnou rychlostí do neznáma. Jsem stopařka. Stojím u krajnice a vyhlížím někoho, kdo by se ubíral podobným směrem, abych se s ním ten životní úsek svezla, zkrátila si cestu a především, nebyla na ní sama.

A tak na Tinderu rozhazuji palce nahoru všemi směry, a čekám až mi zastaví někdo, kdo pojede tím mým.
Už dlouho se bojím podívat pravdě zpříma do očí a přiznat si, že je na čase naučit se řídit. Uvědomila jsem si to, když mě můj vysněný atlet vykopl z vyhřívané sedačky svého bavoráku na nejbližší zastávce a s tím jeho laskavým nonšalantním úsměvem mi koupil jízdenku na autobus.

Zůstala jsem stát s pusou otevřenou dokořán, jako bych se právě chystala spolknout vlastní mobil a přemýšlela, jak někdo tak mladý může takovým málem říct tak moc.

A pak mi to došlo. On byl úplně jiná liga. Měl moc nad svým vlastním životem, vědění proč dělá věci, které dělá a odvahu postavit se lidem, kteří mu říkali, co by dělat měl.

A tak když jsem mu říkala, že studuji obor, který mě nechává ledově chladnou, primárně proto, že se mý rodiče domnívají, že je to dobrý nápad, viděla jsem rozpaky, do kterých jsem ho uvedla a ta muka, jak moc chtěl říci, co si myslí, ale neřekl, protože mu to jeho gentlemanství nedovolilo. A tak jsem ještě chvíli něco nezáživně blebtala o svým životě včetně přesného výčtu všeho, co jsem daný den snědla, než mě neodvezl na zastávku, nezamával a mě nebylo nad slunce jasné, že tohohle už nikdy neuvidím.

A jak jsem tak na druhý den spočinula v náručí nějakého ortopeda, na jehož bílé košili jsem pospolu se svoji slzičkou uroněnou nad ztrátou něčeho, co jsem nikdy ani neměla, zanechala i dobrých pár gramů své řasenky, napadlo mě, že bych s těží nacházela dobrý důvod k tomu, proč mít v náručí ortopeda hlavu namísto kolene.

On si patrně musel myslet, že k tomu ovšem dobrý důvod mám, protože ji hladil s takovou důkladností, že jsem si byla jistá, že mu na jeho černých kalhotech navíc zanechám celou pokožku své hlavy a půjdu domů jako Voldemort.

A tak zatímco jsme po probděné noci po sobě uklízeli bordel v čajovně, do které jsme se dostali bůhvíjak, a on pěl ódy na mou osobu, řekla jsem mu, že mě to mrzí, ale že se vidíme naposledy. A kdežto on spěchaje za svými pacienty vůbec netušil proč, já už dobře věděla, že jsem prostě jiná liga.

A tak bychom na sobě měli všichni tvrdě makat, abychom si mohli dovolit balit atlety namísto jejich ortopedů...Protože

You attract what you are, not what you want. If you want great, be great.

Nitrozpyt nadané feministky

6. ledna 2018 v 7:12 | Slibuju, že nebudu
Její první kluk byl svalovec. Byl vším, co od vztahu tehdy očekávala - tedy svaly. Ráda je překreslovala při hodinách dějepisu ze svého foťáku do sešitu. A když se viděli, svlékla ho a fotila. Musela na fotku dostat jeho nabušený bicák, pekáč buchet, pulzující penis a spalující pohled, aby se na druhý den mohla pochlubit spolužačkám ve škole, a dokázat tak všem svůj životní potenciál.

Byl to pěkný vztah, na údržbu nenáročný. A tak chvíli trvalo, než našeho svalovce nahradil boháč, ale sexy, takže sexy-boháč. Životnost tohoto vztahu byla nicméně s naprostou přesností vyčíslena sumou na jeho bankovním účtu, z jehož poslední stovky mu u Vietnamce koupila kopačky.

Když pak chodívala na třídní srazy, teda dýchánky kultu mateřství, už se nemohla chlubit ani cizími svaly, ani cizími penězi, pila špatné pivo, pomrkávala na lokálního barmana, kterému vlastní děti sežrali vlasy a poslouchala:

"Kdyby mě teď nepožádal o ruku, tak bych ho teda už fakt nechala."
"Tédá, holky, to se máte, že můžete chodit ven…Ten můj si přeje, abych byla doma. No já to pro něj udělám, já jen chci, aby byl šťastnéj."
"No on si musí normálně myslet, že máme tu podlahu asi kouzelnou."
"..A on hraje tanky!.." "… snědl 4 chleby.." "Já na svýho Vilouška nemůžu říct křivýho slova, teď ho povýšili."

"A co ty? Co pan R? Kdy bude svatba?" Ptají se hned z vostra namísto třeba toho, jak se máte. Zaprvý proto, že to nikoho nezajímá a za druhé proto, že se samosebou máte jednoduše přesně podle toho, kdy bude svatba.

"Nikdy, vyskočil z okna."
"Týjo a je mrtvej?"
"Ne. Bydlí v Amstru pod stanem a hulí trávu." za což ho ovšem autorka článku upřímně obdivuje, neboť ona sama se bojí i lidí v tramvaji.
Na celou dlouhou vteřinu se rozhostilo naprosté ticho, které nakonec přerušila spolužačka K, jež se začala rozčilovat, že se její chlap málo nebo nedostatečně rozčiluje, a že se už nezvládá rozčilovat za oba.

A tak naší milou postavičku tohoto příběhu nenapadlo nic jiného, než že na předchozí lásky, jinak než dvou gramovým brkem ubaleným pod stanem, zapomene v náručí lásek nových. Teda zejména proto, aby se na dýcháncích kultu mateřství také uměla adekvátně zapojit.

A tak si našla nového podnikatele, který nakonec vůbec nepodnikal a podnikání měl jen jako položku na seznamu 'To do before you die'. Domníval se, že vše zachrání správná komunikace, což by samo o sobě možná znělo v celku rozumně, i když upřímně nechápala, co se to vlastně furt snaží zachraňovat na samotném počátku jejich vztahu. Občas dokonce sama sebe přistihla u toho, jak zoufale doufá, že si jí s někým nespletl. Naneštěstí však v jeho podání byla komunikace monolog, ve kterém hodiny monotónně promlouval, jako rozbitý profesor občanské nauky.
Podstatné ovšem bylo, že měl místo penisu sloní chobot, a tak se ze sexu stala atrakce, za kterou by člověk platil nebo dokonce poslouchal.

Často se tak vnitřně smávala skutečnosti, jak se v pravidelných intervalech tří let vymění jedna debilní preference za druhou, konkrétně pak v pořadí SVALY - PRACHY - SEX, 9 let v prdeli.

Tušila ale, že život je víc než to. Zatoužila po někom, kdo by eliminoval slabomyslnost, při komentování jejích životních postřehů, na minimum. Po někom, kdo by se spolu s ní s chutí zasmál nadšenému turistovi z Filipín obdivně tleskajícímu semaforu, když naskočí zelená. Někoho, kdo by neshořel na popel, kdyby spolu nedejbože šli do kostela, na pohřeb nebo kremaci.

Zkrátka a dobře někoho, kdo by měl svaly, prachy, vysokou školu a víru v Boha, přitom byl hezký, chytrý, sexuálně nadaný, vtipný, akční, sečtělý, měl řidičák, uměl anglicky a ve svém volném čase by vařil, uklízel a pral. Jenže chlap, jak všechny víme, zvládá jen jednu věc (najednou), a když tak ke každému z požadavků přiřadíme číselnou hodnotu 3, musela by hrdinka našeho příběhu žít dalších 45 let. A to nevěděla, jestli se jí chce. A jestli by jí ještě někdo chtěl. A tohle ještě někdo četl.

Usoudila proto, že sečtělého taxikáře, věřícího kuchaře a vtipného angličtináře si najde, i když bude stará a oni budou dědci, a že teď je čas na atleta, co vypadá na fotkách hezky, i když neumí fotit.

Ne, není povrchní, jen ví, co chce. No a takhle dopadne každá žena, která ví, co chce. Nevíme snad, že naše poslání je nevědět vůbec nic ohledně toho co chceme, ale nedat pokoj, dokud to nedostaneme?

Což možná nemusí být nutně pravda, ale ponaučení na závěr prostě patří.

Ženy nikdy nežádají chlapa o ruku, protože když si kleknou, chlap začne rozepínat kalhoty

Kam dál