Prosinec 2013

Vlastní svět cizíma očima

21. prosince 2013 v 3:18 | Bludička |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Mám všeho až pokrk a i daleko za ním. Je mi na blití. Z nadměrné konzumace, z neúnosné míry slabomyslnosti ostatních, ze svých vlastních předsevzetí, které si vždy, jako pohádky, vyprávím před spaním a jako malé dítě věřím na svou karkulku a vlky.

Kdyby to bylo na mně, byla bych teď úspěšná a bohatá podnikatelka, vozící si svou sečtělost a zadek v nablískaném černém Mustangu, měla bych krásnou vilu na pláži a každé ráno bych se dívala z okna na skákající delfíny a namakané chlapi.

Ne, nemusela bych být šťastná, stačilo by, kdybych nebyla nešťasná.
Jenže není-li můj život na mně, tak na kom vlastně? A je stále můj?

Není.

Kdyby byl můj, dělala bych s ním, co já chci. Nedělala bych, co nechci. Nebyla bych, kde jsem..

Nevím, kde bych byla. Možná na koleji, možná u rodičů, možná na nějaké párty s dobrými přáteli, možá bych byla na rande s panem Ú (rozumějte úžasný, úspěšný, úchvatný). Není podstatné řešit, kde bych teď nejspíš byla, protože tam nejsem. Ležím v posteli, nevidím na jedno oko a slyším jen nesnesitelné chrápání svého nadevše milovaného přítele.

Možná není tak hrozné nevědět, proč jsem, kde jsem, jako nevědět proč jsem, s kým jsem.

Nemám sebemenší tušení, proč vedle mě leží v posteli člověk, který si vážně myslí, že nechá-li se holka na něco pozvat, je tu kurva, děvka nejnižšího kalibru a rozprodává svoji duši výměnou za sex.

Nechápu, proč vedle mě leží někdo, komu nynější přítelkyně kdysi koupila tričko "Nejskvělejší kluk na světě.". To smutné na tom všem je, že je to jen tričko, a že to o jeho nositeli nevypovídá o nic víc, než třeba tričko s nápisem Adidas.

Chodí si ke mně, jako domů, jako staří manželé, kteří už, kromě společných obývacích prostor, nesdílí vůbec nic.
Mě jenom fascinuje, že je to stále schopný považovat za nějaké chození. Někam přijít, jako samozřejmost, jako samozřejmost se chovat, když druhá strana očividně o takový druh jednání nestojí, to si partneři nedělají.

Partneři mají sdílet něco víc než jen společnou loži, od toho jsou milenci. A nejspíš i ti sdílí víc.

Můj partner je idiot, milence nemám a nechápu svůj život.

Musím se s ním rozejít. Přeci nemůžu být tak spjatá se svou minulostí, abych nedokázala udělat krok dopředu, vždyť to hezký svojí stagnací už stejně nevrátím.

Narozeninový koláč

13. prosince 2013 v 2:20 | Já a já |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Jsem bludička a bloudím si světem. U ničeho nevydržím dlouho, ačkoli nechápu, čím to je, jelikož mnou určitě ne.
Mám dnes narozeniny a s nimi i všeho až pokrk.

Možná jsem přecitlivělá, možná nevyspělá a možná psychopat se sociofobními sklony. Ať už je to tak či tak, nevím, koho přesně by potěšilo narozeninové překvapení v podobě strávením večeru v hospodě pospolu s přítelovými studentkami.

Nevim, jestli s nima chce bejt v hospodě, tak ať doprdele je. Nikdo mu v tom nebrání, kromě jeho svědomí, očividně.

Nevidím důvod proč bych u toho měla být také a sledovat jak můj přítel koketuje se 14-tiletými slečnami. To bych se radši zahrabala, a to i na svoje narozeniny. Své nenadšení nedávám nijak výrazně najevo, jen přítel se stále diví, co se mi jako zase stalo... Co asi? Přemejšlejte chlapi sakra někdy aspoň trochu? Máte v hlavě někdy něco jinýho než sami sebe? Teď chrápe vedle mě. Je to otravný a já to snáším, nevím proč. S čímž zároveň ani nechápu, proč nás oba snáší můj spolubydlící. Chrápání není jen tak, tohle je na úrovni regulérní vrtačky, co se intenzity a decibelů týče.

Proč s ním sem, ptáte se?

To je dobrá otázka.

Nevím.

Možná jsem svou asocialitu dopracovala do takové míry, že si už ani s nikým nejsem schopna nic říct a namísto toho si píšu blog. Zralé na psychiatra, já vím. Však já se tam taky brzy vypravím, aby mi dali nějaký ty kouzelný lentilky a svět byl rázem barevnější.

Musím říct, je to docela opruz být v mý kůži. Mám moc ráda své rodiče, u kterých nebydlím. Bydlím sama, se spolubydlícím, se kterým jsme nejradši, když se navzájem nejlépe vůbec nevidíme a s přítelem, který ke mně chodí chrápat, protože to má blíž do školy. Přemýšlím, že se odstěhuju někam do podzemí, kde budu mít svoji noru a nikdo mě tam nenajde. Také přemýšlím, že se odstěhuji na kolej, trošičku se socializovat. Jen se bojím, že mi z toho hrábne.

Jsem totiž neskutečně společenská osoba, jediným problémem je, že kolem sebe nemůžu vůbec nikoho vystát.
Mám hrozný pocit samoty, když si s nikým nepovídám, zároveň nevím, s kým bych si měla povídat, a už vůbec nevím, co bych si s kým jako měla co říkat. A alkohol skutečně není dobrá medicína k dlouhodobému užívání. Bože ten chrápe. Nesnášim svůj život. Musim vymyslet, co s tím udělám.