Vlastní svět cizíma očima

21. prosince 2013 v 3:18 | Bludička |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Mám všeho až pokrk a i daleko za ním. Je mi na blití. Z nadměrné konzumace, z neúnosné míry slabomyslnosti ostatních, ze svých vlastních předsevzetí, které si vždy, jako pohádky, vyprávím před spaním a jako malé dítě věřím na svou karkulku a vlky.

Kdyby to bylo na mně, byla bych teď úspěšná a bohatá podnikatelka, vozící si svou sečtělost a zadek v nablískaném černém Mustangu, měla bych krásnou vilu na pláži a každé ráno bych se dívala z okna na skákající delfíny a namakané chlapi.

Ne, nemusela bych být šťastná, stačilo by, kdybych nebyla nešťasná.
Jenže není-li můj život na mně, tak na kom vlastně? A je stále můj?

Není.

Kdyby byl můj, dělala bych s ním, co já chci. Nedělala bych, co nechci. Nebyla bych, kde jsem..

Nevím, kde bych byla. Možná na koleji, možná u rodičů, možná na nějaké párty s dobrými přáteli, možá bych byla na rande s panem Ú (rozumějte úžasný, úspěšný, úchvatný). Není podstatné řešit, kde bych teď nejspíš byla, protože tam nejsem. Ležím v posteli, nevidím na jedno oko a slyším jen nesnesitelné chrápání svého nadevše milovaného přítele.

Možná není tak hrozné nevědět, proč jsem, kde jsem, jako nevědět proč jsem, s kým jsem.

Nemám sebemenší tušení, proč vedle mě leží v posteli člověk, který si vážně myslí, že nechá-li se holka na něco pozvat, je tu kurva, děvka nejnižšího kalibru a rozprodává svoji duši výměnou za sex.

Nechápu, proč vedle mě leží někdo, komu nynější přítelkyně kdysi koupila tričko "Nejskvělejší kluk na světě.". To smutné na tom všem je, že je to jen tričko, a že to o jeho nositeli nevypovídá o nic víc, než třeba tričko s nápisem Adidas.

Chodí si ke mně, jako domů, jako staří manželé, kteří už, kromě společných obývacích prostor, nesdílí vůbec nic.
Mě jenom fascinuje, že je to stále schopný považovat za nějaké chození. Někam přijít, jako samozřejmost, jako samozřejmost se chovat, když druhá strana očividně o takový druh jednání nestojí, to si partneři nedělají.

Partneři mají sdílet něco víc než jen společnou loži, od toho jsou milenci. A nejspíš i ti sdílí víc.

Můj partner je idiot, milence nemám a nechápu svůj život.

Musím se s ním rozejít. Přeci nemůžu být tak spjatá se svou minulostí, abych nedokázala udělat krok dopředu, vždyť to hezký svojí stagnací už stejně nevrátím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 adamová adamová | Web | 21. prosince 2013 v 8:17 | Reagovat

No když to vidíš takhle, tak ten rozchod asi bude nejlepším řešením.
Je to smutný.....

2 Maria Maria | E-mail | 21. prosince 2013 v 8:50 | Reagovat

Ahoj Bludičko,
čtu tvoje řádky a nejdříve jsem měla pocit, že upadám do hluboké deprese z toho jak již nebaví člověka svůj život.
Pamatuj je to jen na tobě, jen na tobě na nikom jiném, co uděláš.Důležité je mít sebevědomí a říct si tohle opravdu chci a jít za tím, prostě buď sama sebou.Život je krásný, ale také hrozně krátký.P.S. zabývej se jen lidmi , kteří jsou hodni tvé pozornosti , ostatní nech někdě daleko za sebou.

3 Elle Elle | Web | 21. prosince 2013 v 10:19 | Reagovat

Mám velmi podobný pocit ze svého života a ze vztahu, který teď mám. Držím palce, ať to všechno zvládneš. Určitě si zasloužíš ve svém životě víc, než tohle!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama