Únor 2014

Stvůra uvnitř

2. února 2014 v 7:26 | Mezi nebem a zemí |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Nejsem normální. Nejsem morální. Tedy, já jsem. Ale ta stvůra uvnitř mě není. Ujímá se kormidla lodi plující časoprostorem, když ho já ztrácím.

Když se vzdávám centrálního velení a každým dalším pivem si ho podmaňuje někdo jiný. Nejspíš to není nikdo jiný, nejspíš jsem to já, to já, kterému není nic nemožné, to já, které žije dnes, jakoby nebylo žádné zítra. Žije vše, co mu přijde na mysl. Prosto morálních zábran. Zrůda.

A protože vždycky přijde zítra, druhý den mě čeká peklo, díra do světa.

Opiju se, začnu se usmívat, blábolit, (už nemám velení - probouzí se zrůda), začnu přehánět, vymejšlet si, cítit hlubší sympatie ke všem mužským elementům v okruhu několika kilometrů, které si zároveň vždy najdu, jako kompas sever. Začnu je svádět, vzhledem ke svému stavu, ne příliš svůdnými prostředky, jsem nula, jsem nikdo.

Stejně je to snůška keců.

Vyrostla jsem tak, že jsem se dokázala bavit, užívat si, pravda můj styl byl hodně svůj, ale byla jsem to já. Chodila jsem na párty, měla jsem alkohol, muže a zážitky, na které jsem ale nemusela moc vzpomínat, neboť pravidelná praxe mi přinášela pořád nové, nový impuls, nové štěstí.

Ztřeštěné užívání si, které lecky nenašlo svých hranic.

Teď už jsem dospělá a musím si přiznat, že mi to strašně chybí, krásy rodné krajiny.

To bylo na těch okamžicích tak kouzelný, ta divoká nespoutanost, nebyly hranice, nebyly meze, dělo se nemožné, bezprostřednost okamžiku, doušky nasávat to kouzlo... až do dna půlitrů. Byla to svoboda.

Teď jsem svázaná. Ale čim vlastně sakra?!!