Březen 2018

Dopis pro klitoris

20. března 2018 v 2:24 | Vaginální chorobopis |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Kdyby přijel, mohl by mě ojet a odjet, říkám si.

A skutečně, někdo si nasazuje trenky s takovou panikou, značným zděšením a narůstajícím tikem, že si do jedné nohavice strčí nohy obě a nakonec mu z kalhot i tak čouhá cedulka, jiný si navíc dopřeje sprchu a někdo si chce potom ještě chvíli povídat.

Ale přijel Carrey s krabicí od pizzy a pizzou a povídal a povídal, až usnul. Což je těžká violance všech zásad mileneckého poměru, jehož golden rule zní: "Nepřespávat!", alespoň ne pokud to není omluvitelné z nějakých všeobecně přijímaných důvodů, jakýmižto může být kupříkladu stav blízký otravě alkoholem.

Samotnou mě to tak vykolejilo, že jsem po celou noc pro jistotu nezamhouřila oka, a nemusela tak nosit na svědomí, že jsme spolu spali v jedné posteli bez styku a chlastu. Ráno jsem ho s úlevou odprovodila ke dveřím, rozloučila se širokým zívnutím a šla konečně v klidu spát.

To je pocit zamilovanosti fakt pryč s prvním přespáním? Možná je sexuální touha, napětí a vášeň vlastně totéž. Nebo alespoň snadno zaměnitelná bublina, co časem praskne a zjistí se, že jeho penis zdaleka nebyl tak unikátní a moje vagína taky ne nenahraditelná, a že si jinak vlastně zas až tak moc nerozumíme.

Napadlo mě, že jsem se snad úplně z každého svého počínajícího vztahu snažila nějak šikovně vysoukat, nemaje validní důvod jen pochybný pocit nicotnosti a upřímné snahy se ze slova vztah neosypat. Ale nakonec jsem ukojila hlad té krvelačné stvůry uvnitř, lascivní bestie otevírající pysky, namísto čerstvého masa suchary..

Nope, not this time! Volám svýho dispečera a jdeme rovnou na věc. Tak to mám ráda, tak tomu rozumím. Hra, co má jednoduchá pravidla, ještě nemusí být vůbec zlá.
Odprovázím ho ke dveřím a loučím se širokým úsměvem.

Ale seriózně, tohle bylo naposled...
Dalšímu kdo přijde, hodím do kalhot už led!

"It's not true that I had nothing on. I had the radio on."
-Marilyn Monroe

Střípky do mozaiky

18. března 2018 v 4:56 | AVOID the VOID |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Ne všichni jsme stvořeni pro monogamii, nejsem kvůli tomu horším člověkem. Možná mi je, a tím zároveň i všem zúčastněným chlapům, polyandrie předurčená. A já se tím můžu buďto trápit a odpírat si pocit vlastní důstojnosti vždy, když k tomu dojde, nebo to prostě přijmu, smířím se s tím a naučím se s nimi žít.

A tak žiju život, který chci, aby byl normální. Prostě chodit do práce a do školy a být silná vyrovnaná singl žena, která si jen občas zajde na večírek. Problém je, že jeden večírek nikdy není jeden večírek a vše má mnohem dalekosáhlejší dohru.

Jdu tedy na rande se svým oblíbeným Carreym, ale protože jsme dospělí a ne děti, nejdeme do zoo ani na matějskou, ale na víno a pak na další tři a než se naděju, exuju long islandy v Harleys a lítám dolů z pódia, jak hruška z maringotky, která se vždy statečně posbírá a zkusí to na těch podpatkách znova a znova, jako blázen nedbaje vlastních modřin, co ho drží při zemi už snad jen samotná gravitace. Ale tak důstojnost je přežitek střízlivích.

Pak tancujeme na stole v random nonstopu, abychom nemuseli přijít k němu jinak než úplně pod obraz a všechny nadcházející události tak přirozeně hodit jen na špatný úsudek a přemíru alkoholu v krvi, mozku, žaludku i žaludu. Držíte se pevně za ruce, hladíte se po zádech, po vlasech, čicháte k sobě. Říkáte mu, že vás vzrušuje vůně testosteronu srčící mu z pórů, že je vaším vizualizovaným pornem, říkáte, že hezky líbá. Křičí u toho jako Tarzan prodírající se džunglí pronásledující kance nebo šílený kanibal právě se chystající ukousnout své oběti nohu.

Realita s rozedněním je zcela jiná. Dopadá na vás nesnesitelná tíha svědomí, nesnesitelná lehkost vlastních peněženek a podivné flashbacky na podivné hlášky, za které byste se nejradši na místě zprovodila ze světa. Ale tuhle hru už znám a vím jak se hraje. Existuje mnoho podob, ale v podstatě jediné pravidlo: Vzbuďte se co nejdřív a vypadněte!

A tak si pakuju těch svejch šest a zabouchávám za sebou dveře, to je to oč tu běží, když se se mnou po ránu celý svět točí.
Cítím se, jak kdybych právě vylezla z popelnice, jen co v kvapu opouštím jeho byt do smutné šedé reality všedního dne, plna morální kocoviny a bezradnosti nad tím, jak tu tíhu série špatných rozhodnutí ustojím.

Cloumají se mnou nevysvětlitelné sympatie vůči muži z předchozí noci, což je vtipný, protože vlastně vůbec není můj typ. Černé vlasy, začínající kouty, hnědé oči, hubená, dobře oblečená postava. Nic z toho není pro mě. Jenže jeho úsměv je asi nějaký kouzelnický trik, protože pak všichni ostatní zmizí. A já mám oči jenom pro ty oči, které pod mým pohledem vždy tikají ze strany na stranu.

Celkem se bojím toho, jak si zas maluju vzdušný zámky na růžových obláčcích. Vidím, jak spolu běháme po Time Square, jak rozjíždíme podnikání, výraz svého táty, když do Prahy přijede celá jeho moravská komunita, a já si zvykám na nový příjmení.

Nechápu, odkud se tahle pitomá ženská vlastnost bere, ale musím ji udusat v samotném prvopočátku, musím zůstat při vědomí, musím žít v realtiě a vědět, že z toho nic dobrého nekouká. Totiž nechci vztah. Nechci náhodná milenecká setkání. Nevím, co chci, ale ať už je to to či ono, je to vždycky špatně. Jeden z mnoha schizofrenních projevů ženského nitra.

A tak nezbývá než zapomenout! Přebít poslední zážitek zážitkem novým! Léty prověřený klíč k úspěchu všech neuvázaných jedinců. Volám svýmu sedmičkovýmu bavoráku, meju vanu, stelu postel.

Přicupitá týpek chůzí gorily, co má něco velkého mezi nohama a musí tak vystřelovat končetinami do stran co nejdále od sebe jak je to jen možné. Svírá v ruce flašku šampaňského a směje se na mě od ucha k uchu.
Dobrá, v téhle náruči na/za pár hodin zapomenu..

Slova která žena nikdy nechce slyšet u sexu:
"Zlato! Jsem doma!"

Příběh o hovně

8. března 2018 v 4:58 | Decentní fekál |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Kulečník, vím, že to asi neumím, ale tak co, má tam hodně děr, mužskému egu well serving. Opiju se, ale on nepije, jsem ve značné nevýhodě, prohrávám jednu sázku za druhou, už skládám písnčičku, básničku, masíruji a navštěvuji výřivku.

A tak si tak spolu hovíme ve vaně a řešíme důležité podrobnosti našich životů, když v tom zpozoruji cosi vznešeně hnědého zvolna poplavávat po dně vany. Zpozorním a snažím se daný předmět hlouběji identifikovat, smrdí.

Ptá se mě na něco z mého sexuálního života a v panice odpovídám prostým souhlasemm, aniž bych měla nejmenší tušení, na co jsem kývla. Je to hovno! A je moje nebo jeho?

Nejsem si vědoma, že by bylo moje, to bych musela cítit! Ale ono cítit je, a tak i za cenu, že by snad mělo být jeho, jsem ochotna vzniklou situaci šikovně zakamuflovat za každou cenu.

Neohrabaně sebou ve vaně háži, tvořím vlny, bublinky a dopouštím vodu. Chci ho v nestřežené chvíli jen čapnout a odhodit, vypadá totiž, že má konzistenci. Následující půlhodiny nicméně jen vyjeveně koukám, křečovitě se směji a souhlasně kývám na cokoliv, co řekne. Je mi úplně jedno, co si o mně pomyslí, hlavně, že nezpozoruje tu fekálii.

Opatrně se ho ptám na co myslí a na co myslel předtím a předtím a ještě předtím ve skličujícím strachu, že uslyším, že přemýšlí, proč se ve vaně, ve které se rachtáme, povaluje hovno, zatímco on chvíli poslušně odpovídá, pak se mu změní výraz v tváři na ten jemně naznačující, že jsem blázen a prohlásí, že už musí jít. Což je ve 4:08 taková dost debilní výmluva, ale vřele vítána.

A zatímco on vylézá z vany, z hovna se vyklubal můj holící strojek..

Za lásku bych dal život. Ale za svobodu bych obětoval i lásku.
S. Petőfi

S tužkou v ruce světu vstříce

1. března 2018 v 1:57 | Xena ve městě |  Padat si v oblacích a létat tvrdě na zem
Jsem namíchnutá. Musim svýho krásnýho leteckýho dispečera ponořit do krvavý vany (jen imaginární!).
Nasypu tam piraně a zatopim mu pod ní, jako by to udělali samotní mistři s rohama.

Taky jsem mu to hned řekla: "Dala bych si Tě k večeři.." Nicméně to pochopil asi trochu jinak, než žě pěkně křupavýho s barbeque omáčkou a hranolkama.

No a pozval mě před tréninkem k sobě na čaj. Říkám si, jistě mi šálek teplého čaje před tréninkem udělá dobře. Bylo toho víc, co mi udělalo dobře. Jemu ale hrneček čaje asi už tak dobře neudělal, neboť se na mě rozzlobil.

Co to sakra je s tím pravidlem třetího rande?!
"Bereš prášky?"
"Hele já už musim jít." Oblékla jsem se, dojedla kiwi a utekla.

Po celé dvě hodiny jsem byla zaplavena střídavě vyčítajícími, rozhněvanými, střídavě kňouravými, ubrečenými a ublíženými zprávami o tom, jak jsem si mohla dovolit se s ním na třetím rande nevyspat.

Je to vlastně docela úsměvné, protože o víkendu jsem byla v Amsterdamu a spala jsem na hradě! V luxusní vířivce jsme popíjeli italské červené ročník 1999 a odkládali jsme pecky od oliv do stříbrných mističek na stolečky ze slonoviny.
Povlečení bylo jemné, saténové a zklouzávalo po kůži, nad námi visel lustr nejspíš už po několik století. Řekla jsem mu, že nic nebude a on to vzal.

Měli tam dokonce hrobky, kosti a lebky. Zkoušela jsem si s ní házet, ale jeho oceánové oči mě sjely káravým pohledem. Do barokní vany jsem se ale nezapomněla vyčůrat a on mě přitom držel za ruku, a pak jsme si příjemně opilí hráli na delfíny.
Byl v pohodě, né jako tendlencten dispečér. A to má zámek! Což mě připomíná, že s tužkou v ruce se po světě budu nějakej čas dívat raději jenom autobusem.

No fakt mě ten dispečer dopálil. Mám ráda chlapi, kteří pokorně, s ledovým klidem a lehkovážnou nonšalantností snáší sexuální úděl, který jim přidělím.

Ledaže se dnes čaj rovná styk.

A co vy u čaje maté?
Také to tak máte?